Jak se létá z Francie

Nu, normálně to bývá tak, že si koupíte zpáteční letenku, letíte tam a potom po zpáteční cestě zpátky. Ale občas to není tak jednoduché. A o tom, jak to zase jednou nebylo jednoduché, bych teď chtěl sepsat pár řádků.

Před svým odletem do Francie jsem si na zpáteční cestu zarezervoval letenku s přestupem v Hamburku. Je to sice trošku zajížďka, ale dvě hodiny na přestup slibovaly, že to nebude takový nervák jak posledně v Frankfurtu. Jenže ouha, chci provést on-line check-in a webová stránka Lufthansy mi nabízí jen let Nice - Düsseldorf - Praha. Chvíli na to hledím, nicméně čas i místo doručení sedí, tak neváhám a bookuji. Trošku mě ještě zarazí, že mi to nenabídne výběr místa pro let z Düsseldorfu, ale nakonec nad tím mávnu rukou a jdu spát.

Ráno se probudím, zapomenu si svačinu v ledničce a rozdávám po kancelářích bonbóny. Lidt Chaanse Elyseé mléčná se neukázala být špatnou volbou, v duchu jsem si blahopřál k tomu, že jsem raději vzal tu větší. Dokonce i Nassima byla ve svém kamrlíku a docela pěkně se na mě usmála. A já z hlavy zplodil větu že dnes odlétím do ČR.

Potom cesta do Nice, klasika autobusem, sice bych to po Olivierovi nechtěl, ale myslím, že byl i rád. Autobus řídil onen "ital", z jehož stylu jízdy je mi vždy blbě. Ani tentokrát to nebylo jiné.

Nice aéroport. Tak už je jasné, proč mě to nepustilo přes Hamburk - let je zrušen. Snažím se Quick Check-inovat, ale nemilosrdně mě to posílá k přepážce, kde mi váha nemilosrdně ukáže skoro 23 kilo, nicméně slečna na Check-inu mávne rukou a já můžu pokračovat dál.

Let do Düsseldorfu probíhá bez problémů, v letadle nás není o moc víc než pět a půl, čtu si Vonneguta a pomalu se těším na let do Prahy. Ono to totiž, alespoň z mých boarding pasů, vypadá, že budu sedět v Bussiness class - alespoň sedadlo 5D naznačuje spoustu nepoznaných možností.

Düsseldorf. Mokro a zima, kupodivu si to užívám. To sucho azurového pobřeží mi moc nesvědčí. Z vedlejší gate se právě provokativně nalodují směr Arlanda, já si sedám k baru a dávám si ein gross weissbier. Účinek to má naštěstí mírný a tak se přesunuju k té správné bráně, procházím přes celnice až přímo k vlastní gate. Už už je boarding time, už je i autobus přistavený, už si i paní odškrtla můj boarding pass (mám ho vytištěný normálně na A4), už jsem v autobusu, už už se dveře zavírají.. A nic. Už je skoro čas odletu a pořád nic. Ach jo, zase zpoždění, nicméně na plánované Eurolines mám docela rezervu, tak v pohodě. A najednou jdeme zpátky do budovy. Prý nějaký problém s letadlem. A další informace za půl hodiny. A k "naší" gate už se sunou lidi kamsi do Ženevy! A ještě k tomu SMSka od Lufthansy, že můj let byl zrušen. Tak jdu ke gate a ptám se, co a jak, tak mi paní vysvětluje, že musím si vyzvednout zavazadlo a jít na servis letenek Lufthansy... No, pěkná legrace. Beru to s humorem, momentálně předpokládám, že se v pohodě vyspím v Düsseldorfu. Alespoň se někam podívám. Vyzvedávám zavazadlo u pásu, moudře si beru vozík a jedné paní z letiště se ptám, kdeže je ten Ticket Sevice. Vysvětlí mi, já najdu a zařadím se do fronty. No, bohužel jsem inteligentní a k Ticket Service jsem dorazil jako jeden z prvních, tak jsem přišel o Bussiness class a noc v Düsseldorfu, protože poletím v 19:10 s ČSA.

Dobře. Je to sice tak trochu nakrátko, ale i přes zdržení u rentgenů (samozřejmě jsem musel vše zase znovu odbavit) jsem se ke gate dostal včas. Sice tady ještě není nic napsané, ale však mají ještě 40 minut času, že... V duchu si nadávám, že jsem nevyužil 10E šek na večeři, ale ve chvíli, když jsem přišel k rtg frontě jsem měl do boarding time tak 6 minut... Když v tom si všimnu malé červené poznámečky u letu do Prahy. Prý 20:05! Neveřícně zamrkám a jdu se zeptat. Tak prý skutečně 20:05. Tak se snažím propasovat nazpátky celnicí (prý protentokrát mě zpátky pustí - holt to jsou ti průkopníci, ostatní zjistili to zpoždění až z hlášení rozhlasu) a kupuju si malé pivo a velkou minerálku. Potom ještě sháním nějaký neobsazený a slušně čistý záchod, až mě zachraňuje ten, který je u naší gate.

A tak čekáme a čekáme, už nás dokonce i vylistovali, takže to vypadá, že i odletíme. Dokonce i do letadla nás pustí, když v tom letuška říká, že nemají volnou odletovou frekvenci, že budeme odlítat tak v 21:00. Pchúúú... Navíc se personál letadla snaží být děsně akční, ale moc jim to nejde, takže mi to přijde spíš trapné. Proč se alespoň tu angličtinu nenaučí plynule? Navíc tady mají vymoženosti jako sklapovací televizky, což mě teda hodně netěší a hodně ruší. Nicméně Mr. Bean nakonec potěšil, to zase jo.

Do Prahy dosedáme těsně před desátou. Konečně "doma". Nicméně abych se probojoval do dalšího kola nazvaného "České dráhy", tak potřebuju zavazadlo. A zavazadla (všechna z našeho letu) nikde. Deset minut normál, dvacet minut standard, třicet minut - už by opravdu mohli, čtyřicet minut, třičtvrtě hodiny... No sláva. Naštěstí můj batoh (trochu vlhký, ještě nevím od čeho) je jako jeden z prvních a tak docela těsně chytám autobus na Dejvickou a v duchu si blahopřeju k nápadu koupit si lístek předem.

V metru pomalu upadám do sladkého deliria, když v tom někde snad na Staroměstské nastoupí člověk a v ruce drží bichli Horolezecké abecedy. Nevěřícně na to zírám, vždyť ta knížka se má rozesílat až v podnělí! No jasně, Tomík z outdoorfora a zároveň jeden z autorů knížky, právě ji prý dovezli z tiskárny... A tak kecáme o tom (on mi vysvětluje), co a proč v Procházkovi nebylo a proč za dvacet let je učebnice horolezení třikrát tak tlustá. No, takové setkání potěší... Akorát já málem přejel Muzeum.

Hlavní nádraží. Nějak nemůžu najít to správné okýnko, tak jdu k prvnímu otevřenému. Mezinárodní pokladna. Milá paní baba Jaga mi vysvětlí, že tady opravdu ne. Tak vnitrostátní. Prstíčkem škemrám o jízdenku, paní mi ji vydává a když se ptám na místenku, tak prý v mezinárodní pokladně... Grrr... Bankomat mi sděluje nemilý zůstatek (či spíše nezůstatek) a když si kupuju minerálku, tak se mě prodavač snaží ošidit o stovku. Nedám se. Akorát v té mezinárodní pokladně už nikdo není.

Tak tedy Galileo Galiei. Obsazuji kupéčko a zjišťuji, že ten vlhký batoh je od toho, jak se mi rozlila kolínkská. No potěš koště! Navíc přicházím o kupéčko, naproti mě si sedá jedna černovláska s takovým sympatickým starším pánem s docela příjemným kulatým obličejem. V zápětí se přiřítil kulk s holkou a dvěma Gambrinusy - no toho jsem se bál. Navíc - bože! - mluví francouzsky. Kluk je ale Čech a tak se ho ptám, odkud je slečna - prý z Métz. Nicméně kluk zná Grasse a tak nadhodí parfémy - no jasně. Akorát tady neusnu, protože kvůli tomu milému pánovi si nenatáhnu nohy, tak alespoň slečně vysvětlím, že dm znamená Drogerie Markt. Slečna se chlubí novou sukní, kabátem a botama a pán si ji dobírá, že chodí celá v černém. A ze prý i ty cingrlátka na sukni jsou černé. Slečna je z toho mírně nešťastná.

Pán se potřebuje dostat do Kolína. Slečna je taky z Kolína, ale jede do Pardubic za přítelem, který studuje religionistiku. Tak si pán kupuje zpáteční lístek Kolín - Pardubice, aby ve pěti sekundách, kdy vlak zastavil na hradle vyskočil z vlaku. Docela dlouho tipujeme, jestli se mu to povedlo nebo ne, nicméně pán se nevrací.

Kluk vedle mě se snaží navázat kontakt se slečnou, tak se ptá na práci a tak. Já jsem jetý, tak se jen tak usmívám a dívám se z okna. Jo, slečna je sympatická a zadaná. Nicméně občas mám pocit, že po mě tak koukne. A těsně před Pardubkama si mě myslím i vyfotila mobilem. Tak jsem jí popřál pěkný večer a řekl jsem jí, že jí ta černá moc sluší. Usmála se a na nástupišti mi zamávala. Ach jo.

U Týniště nad Orlicí stáhnu okýnko a pozoruju Geminidy. Než se zatáhne, slavím alespoň jeden, symbolický úspěch.

Tož, ve vlaku jsem neusnul a tak jsem raději začal sepisovat tohle povídání. Právě projíždíme tunely u Svitavy, tak bych pomalu měl notebook zavřít a zavolat soukromé taxi... Tak dobrou noc, či spíše ráno...

Koupil jsem si robertka...

...a je krásný, modro-bílý. Když jsem ho tam strčil poprvé, tak jsem měl takový zvláštní pocit - ale poměrně rychle jsme se zkamarádili...

No, dobře, necháme perverzností a vybalím to na vás rovnou: pod tíhou důkazů a toho, že jsem se rozmlsal na čajíčcích s medem a citrónem jsem zblbl a koupil jsem si kartáček na baterky. Ale musím říct, že to funguje.

Když jsem se předevčírem ráno podíval na moje zuby, musel jsem uznat, že to není nic moc. A to přesto, že si zuby čistím minimálně dvakrát, spíš 3x denně, že mám kartáček z lékárny, že dbám rad švédských zubařů a cpu se zeleninou... Prostě, nic moc. A tak jsem zašel do Monoprixu a tak se dívám, že zkusím nový kartáček - a cenově mě zaujal zrovna onen zmíněný. Díval jsem se na to trochu skepticky, u pokladny jsem sám sobě říkal "no jo, chlapče, na stará kolena blbneš", jenže když jsem srovnal efekt čištění bez vibrací a s vibracemi, bylo to jasné na první pohled. Jen by mě zajímalo, jestli netrpí dásně...

Každopádně, zajímavá zkušenost. Možná bych občas mohl zkusit být méně konzervativní.

Zabít...

... den, samozřejmě.

Vzhledem k tomu, že můj pobyt se chýlí ke konci, tak by se dalo očekávat, že bude vrcholit i moje pracovní aktivita. Jenže houby, už od rána se horko těžko překecávám k nějaké aktivitě - a nejsem sám s tímto problémem. Co s tím?

Za okny zuří mistral a já udělal chybu, že jsem si dneska vzal jen košili. Dokonce i topení jsem si v práci zapl! Všechna má přání se smrskla do svetru a postele... Aaach, jak sladké by bylo natáhnout se! (Tady je vidět, jak je můj part-time-job vybaven.)

Ukončovací sekvence

Tak dneska jsem se začal vracet domů. (A kde je vlastně moje doma? Sám nevím...) Naladil jsem si na internetu Radiožurnál, zabalil jsem Kamilovi balík papírů, který mi doufám vezme domů (Lukášova učebnice francouzštiny přibalena).

Pro Kamila

Takže, konečně jsem se dostal k tomu, jak to chodí v Nice na příletech...

Přiletíš. Buď po schůdkách do autobusu, který tě doveze k budově terminálu, nebo tubusem vejdeš přímo do terminálu (spíš).


... a půjdeš po šipkách k výdeji zavazadel ...


... pořád půjdeš po šipkách ...


... stále půjdeš po šipkách (pozorný čtenář si všimne, že východ se francouzsky řekne "sortie") ...


... stále půjdeš po šipkách (mimochodem, to " baggage service (okýnko vzadu) budeš potřebovat jen v případě, že ti zavazadlo nevyjede na pásu) ...


... až uvidíš monitor s Tvým letem (ty tam budeš mít místo Lufthansy Sky Europe, místo LH4136 NE3484 a místo !Francofort nějakou francouzskou parodii na "Vienna") ...

... a pod tímto monitorem budeš čekat (klidně i půl hodiny), než ti vyjede zavazadlo...

...potom se otočíš, projdeš celnicí (dost možná, že tě ani nebudou kontrolovat) a tam Tě budu čekat.

Jasné? Dotazy?

Refuge de Rabuons (1)

Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko.

No, tak můj víkendový výlet by se dal popsat i těmito slovy. Ale pěkně popořádku.

Francouzská část Alpes Maritimes se dá rozdělit na 4 oblasti podle řek, které jimi protékají: od východu to jsou Roya, Vesubie, Tinee a Verdon. Já jsem zatím byl jen v údolích Roya (tam jezdí vlak Nice - Torino) a Vésubie (tam jezdí autobus, ale jen v létě). Vésubie se mi teda líbí o dost víc než Roya (navíc je tam městeško St. Martin), ale přece jen, bez autobusového spojení je tam cesta docela nejistá. A tak letos většinou končím někde v údolí řeky Roya.

Jenže tento víkend to mělo být jinak - železničáři stávkovali a tak jsem přemýšlel, že bych stávkoval s výlety i já... Jenže předpověď počasí hlásila, že tohle by mohl být poslední podzimní výlet, tak co s tím? Nakonec jsem z jízdních řádů vyčetl, že to údolí řeky Tineé jezdí použitelný autobus každý den a i když tam cesta trvá docela dlouho, tak že na nějakou rozumnou tůru zbyde docela dost času i přes to, že listopadové dny nejsou nejdelší. A navíc - v údolí Tineé jsou tři chaty s winterraumy! Zbýval jeden problém - překonat svou lenost.

Jenže já jaksi docela dost zlenivěl. A tak jsem si večer řekl - třeba se neprobudím. Jenže ejhle, já se probudil. Tak potom jsem si řekl, že mi třeba ujede autobus do Nice. No, neujel. Tak jsem potom tajně doufal, že ten autobus do St. Etiénne de Tineé nějak nepojede či co... No, jel. Tak jsem o pár hodin později vystoupil pod horama a nezbývalo mi než šlapat. Naštěstí po sněhu zatím nebyly ani památky. Překvapilo mě, jak všude bylo vše zmrzlé - subjektivně jsem chlad necítil a šlapalo se mi pohodlně ve flísce a tričku. Po docela stmém prvním výšvihu z údolí cesta potom traverzuje do údolí Rabuons. Když jsem se dostal na "dno" údolí, byl jsem už v příjemné výšce 1650m, tak jsem si dal na posilněnou trochu čokolády a vyrazil vzhůru směr chata. Nějaká budova na mne už koukala na skalním prahu, byla zoufale daleko a vysoko, navíc se později ukázalo, že to není chata ale jen nějaký pozůstatek z první světové války. Cestou mě očumovali kamzíci, já očumoval ledopády a jak jsem se pomalu blížil k nadmořské výšce dvou kilometrů, tak se mi už začínalo nechtít ťapat do kopce. Co s tím? Naštěstí čas jsem měl docela výborný, takže jsem se postupně nějak vytáhl až k rozcestí s chodníkem Energie (který jsem zavrhl, páč jsem měl strach, že bych musel traverzovat nějaká sněhová pole - nakonec se ukázalo, že tam nebyla po sněhu ani stopa), od kterého to bylo na chatu už jen pár serpentinek a potom kličkování na prahu (no, jak se to jmenuje...). Na chatu jsem dorazil přiměřeně jetý (kupodivu jsem ani necítil docela těžký batoh, spíš si myslím, že začínám nějak hůř snášet prudké změny nadmořské výšky).

Začal jsem se dobývat do chaty, kupodivu mě pustila na první pokus. Teď jsem byl ale opravdu zvědavý na to, co mě čeká uvnitř. Když jsem totiž Manuela poprosil, aby zavolal správci chaty, tak mu tento odpověděl, že chata sice je otevřená, ale že tam není vůbec nic, ať tam raději nechodím a tak... No, po tomto entreé jsem se děsil nejhoršího, nicméně už jsem byl tady, tak nezbývalo než vstoupit. První pohled: nafoukaný sníh (za zavřenými dveřmi), po levé ruce pár polínek, kuchyňka. No, to by se dalo přežít, ale na webu slibovali 12 míst k noclehu a to by se sem určitě nevlezlo. Takže další místnost - jídelna. Stoly, lavice, teploměr. A na něm mínus deset. Ty jo, ani se nezdá. A ejhle, tam v rohu kamínka. Sice s návodem ve francouzštině, ale to nějak dám (nakonec jsem to dal i bez slovníku). Schody nahoru a tam místnost s dvanácti palandami, všude deky, polštáře... Prostě luxus. Nakonec ještě zjistím, že v chatě je fungující plynový vařič... Prostě luxus. Až na těch mínus deset.

Takže se dát do díla: zatopit a pro vodu - teda pro sníh. Zatopení se daří na druhý pokus, začínám ohřívat vodu na čaj. Vzhledem k tomu, že moje spotřeba vody je obvykle docela vysoká, je mi jasné, že budu muset pro sníh. A tak jdu, nejdřív s ešusem, potom s velkým asi 15 litrovým hrncem. A s překvapením zjišťuju, že i těch 20 výškových metrů od sněhoviska k chatě pro mě představuje docela velký výkon. Naštěstí plný hrnec sněhu se zdá být dostatečný, tak se zakutám v chatě a nahřívám se u kamen. Nakonec neodolám a začnu testovat zdejší vařič, který je umístěn v předsíňce - kupodivu funguje a tak, abych si neubíral kyslíku v jídelně vařím na něm.

Rozhodl jsem se, že budu spát v kuchyni na lavicích, a tak zavírám poklop do noclehárny. Důvod? Nechce se mi vytápět celá chata, doufám, že to takto bude rychlejší. Ale nějak se nedaří, po třech hodinách topení je v místnosti stále pod nulou, tak žmoulám nějaké jídlo, piju vařící čaj, který rázem schládne, jen co ho naleju do skleničky. Kolem deváté už teplota v místnosti dosáhla kladných hodnost, tak se jdu ještě podívat na nádhernou hvězdnou oblohu a potom se kutám do sapacáku a jdu spát... (TBC = to be continued, nikoli tuberkulóza)

Můj výlet podle Google Earth

Col de la Bonette 2802m.

Pranostiky a jejich důsledky

Není každý týden posvícení. A není každý den svátek. Tudíž, když minulou neděli byly svatomartinské hody a včera státní svátek, je jasné, že dneska utřu ústa.

Zkrátka: nevyvrcholil jsem. Nedala mi. (Kdo? Mont Tenibre, 3031m n. m.)

(No, chtěl bych toho napsat mnohem víc, ale teď jsem docela jetý a od zítřka do minimálně středy se nejspíš nezastavím, tak kdo ví, co z toho bude...)

Snídaně šampionů, večeře poražených?

Asi už jsem se zmínil, jak se změnili ve vězeňské kantýně. Pokud ne, tak vězte, že místo zdravé středomořské stravy servírované před dvěma roky, proložené tu a tam nějakou tou rybkou či mořskou potvorou nám tady servírují samé stejky s hranolkama, kuřecí stehna a podobné věci. Prostě jak doma, stejně jak v Garchingu i ve Vídni (ano, i řízek jsme tu měli). Takže narozdíl od minule tu nejspíš pěkně přiberu a v zimních Nízkých Tatrách potom nezmrznu, páč mne bude chránit tuková vrstva.

Ale vraťme se k té stravě. Jak jsem si tak pozoroval ta jídla, co nám servírují v kantýně a jak jsem tak očumoval jeden koutek vyložený ledem v supermarketu, napadla mě ďábelská myšlenka, že bych si někdy něco i sám uklohnil. No jo, problém je jak? - přece jen, postup aplikovaný na vánočního kapra nemusí být tím nejlepším způsobem, jak pohřbít lososa. A i když opravdu nepatřím k příznivcům greenpeace a vegetariánů, jsem zásadně pro důstojné zacházení se všemi živými tvory. I když jsou už po smrti. A tak jsem něco málo okoukal od Manuela a dnes přišel den D, odpoledne O, okamžil O' а já se pustil do díla.

Startujeme (nikoli ze San Francisca)

Přistáváme

No, jako večeře za 5,29Eur to celkem jde, ne? Teď je jen otázka, kdo umyje to nádobí...

Tak jde čas...

... a já slavím první úspěchy s francouzštinou. Když jsme čekali na odvoz na oběd, tak jsem ze sebe dokázal bez přípravy vypotit větu, že Olivier jel do města Sophia Antipolis za svojí ženou do práce. No, bez chyby to nebylo, docela dost ještě lítám v předložkách a časech, ale Daniel mi rozuměl.

Další zážitek byl, když jsem si kupoval bagetu. Tak jsem se soustředil na to, abych ze sebe vykoktal to, co vlastně chci, že jsem zapomněl na kouzelné slůvko. Takže jsem řekl něco jako "Dobrý den, chci bagetu.". Úspěch byl v tom, že jsem rozuměl, co mi ten pán v pekárně říká. (Ano, řekl mi očekáváné "A já chci sedmdesát centů.") Ale i tak úspěch. (Totiž, on není takový problém ze sebe něco vykoktat, problém je rozumět odpovědi...)

Dneska jsme jeli na oběd jednou sympatickou kolgyní na ústavu. Je to docela pěknýá černovláska, akorát má jedinou chybu: skoro vůbec se neusmívá. Přemýšlím, že bych jí něco provokativního řekl - ve francouzštině samozřejmě - nicméně riziko trapasu je docela veliké. Nicméně po návratu si dala i jmenovku na dveře - jak se jen jmenuje... Nassima?

Což mi připomíná, že když jsem jel autobusem z Cannes, tak část cesty se mnou jela jedna holka, podle které by se mohly dělat sochy antických bohyň. Což bohužel ale také implikuje, že antické bohyně byly nejspíš pěkné mrchy.

(Mohlo by se zdát, že se tady jen dívám po ženských, ale opak je pravdou... Teda, ne, že bych se po ženských nedíval, přece jen, jsem jen chlap, ale ono jich tady zas tolik sympatických není.)

O víkendu se nejspíš odhodlám jít zase jednou na výlet - opravdu to potřebuju. Srdce sice úpí po přechodu Nízkých Tater, ale to bude až po Vánocích.. Nicméně doufám, že nevyměknu a bivak mě nemine. Jémine.

Dilema

Myslíte, že je velký prohřešek dávat si English Breakfast Tea ve Francii k večeři?

Přijely k nám z dálky, intelektuálky....

...bohužel ani já, ani Pepa, ani Manuel z pokoje č. 1 neměl žádnou. Ale sympatický holky to jsou, to zase jo, skoro bych řekl, že to jsou první francouzky, co tady potkávám, co by stály za hřích a možná i dva... Mě holt ty středomořské typy moc nesedí a včera prijedší (no dobře, přeborník na přechodníky ze mě taky nebude) noví obyvatelé Mirasolu jsou bůhvíodkud, každopádně studují v Paříži a teď se rozhodují, kde stráví svoje PhD. Žial, zdrží se jen dva dny (nebo dvě noci? - sám nevím).

Co jinak? Úplně první den byl strašný, strávil jsem ho na univerzitě v Nice na jakési šílené schůzi, vedené ve francouzštině (a pak mám mít ten jazyk rád!) . Nicméně ani univerzita v Nice nenadchla, pomalu polorozbořené baráky, omítka nebo obložení sotva drží a vše bylo jen takové provizorium. No, přežil jsem.

Úterý, to byl náraz. Hnedka bez jakéhokoli úvodu jsem dostal data - a pracuj!, což vzhledem k tomu, že jsem mid-infračervenou oblast viděl podruhé v životě a data z MIDI poprvé, bylo kruté. Ve středu to samé, pocit jako naprostý idiot a jistota, že možná dodělám PhD a potom konec, pohodlný život státního zaměstnance - ať už programátora nebo učitele. Navíc - skoro jsem neměl žádný čas pro sebe, což mi vadilo tak nějak nejvíc. Ve čtvrtek pokračování předchozího až do odpoledne, kdy jsme nějak zašli s Olivierem na čaj a on mi řekl, že se mi velice omlouvá, ale že nemá teď moc čas, takže mě prostě s Danielem hodili do vody, že prý to zvládnu. Nu, a od té doby to docela ujde. Zvlášť v pátek, kdy Olivier i Daniel byli v Nice, jsem si udělal trošku pohodovější den, takže jsem potom sobotu strávil doděláváním restů. A potom výlet do Nice, Breil-sur-Roya a překrásný ranní výšlap na L'Arpette, jak jsem mnohým z vás referoval.

V pondělí jsme měli brainstorming. Tak jsem přednesl svůj report-v1 a potom jsem nestačil divit, co Olivier začal provádět. Ono mu totiž stačilo jen naznačit pár faktů a on z toho byl schopen odvodit pomalu všechno... Toto jsem teda ještě nezažil, zanechalo to na mě obrovský dojem. Nu, a potom jsem začal pracovat na reportu-v2, už svým vlastním tempem, které je teď trošku rozvolněné, protože čekáme na ještě jedna data... Což ale znamená, že bych měl napsat úvod k článku, taky věc, které se děsím, ale - kterou se musím naučit...

D62: PRG - FRA - NCE

4:30 budíček; nakonec jsem se sbalil obyčejně do batohu. To jsem zvědav, co vše jsem zapomněl.
do 5:30 probouzení, čaj, zjištění, že ještě pořád chrchlu, nastavení budíku na odchod 6:10
6:10 odchod? A kde mám klíče?
6:12 odchod. Klíče jsem si přepočlivě uklidil do zavazadel. Nějak mi nedošlo, že je budu ještě potřebovat. Já prostě nesmím uklízet.
6:20 stíhám tramvaj, ani nemusím utíkat
6:40 Grand. Autobus tu už je. Zjištění, že kdybych jel eurolines, tak že můžu ještě dvě hodiny spát. Proč mi to jen ten IDOS nevyhodil?
6:45 opravdu přichází. Sovička. Teda, že se opravdu přijde rozloučit, to jsem nečekal - zvlášť když ona je... sovička.
7:00 odjezd
7:15 D1
7:20 počítám dny, za jak dlouho se budu vracet. Nechce se mi, nechce. Proč?
9:15 Praha. Sakra, dneska ani žádný zpoždění
9:30 Delvita. Snažím se nakoupit si alespoň základní potraviny, akorát nějak nemám fantazii.
9:41 Metro C, směr Háje. Akorát já nejedu do háje, tentokráte bohužel.
10:30 Ruzyně. Přestože do odletu víc než 3 hodiny, Quick check-inuju se, zbavuju se zavazadla a jdu hledat wifi. Marně. Nakonec si dávám čaj za 50Kč. Ale zato velký hrnek.
12:20 Po delší době volá Anja. Přestože nepadne žádná zásadní informace, přestože se náš hovor mojí cesty ani netýká, tak najednou ta moje cesta začíná dávat smysl.
13:00 celnice, kupodivu ani nejdělám striptýz v ponožkách
13:25 boarding time. Čtu Frankfurter Allgemeine Zeitung.
14:10 asi máme zpoždění... V letadle dostávám jenom malou bagetku a Twix. Snad to bude v dalším letu lepší.
14:30 dívám se na účtenku a vidím tam napsané FRANCE. Že bych letěl do Francie? Ale ne, to je jenom zkratka letu z FRAnkfurtu do NiCE.14:40 počítám čas na přestup, vychází mi 50 minut...
14:50 stále kroužíme nad Frankfurtem
15:00 stále nad Frankfurtem. Na přestup mám 35 minut.
15:10 konečně dole, 25 minut by snad mělo stačit
15:20 konečně v hale...
15:21 kurva! Proč? Proč musím zase skrz celnici? A fronta jako na pomeranče. No, nedá se svítit, předbíhám celou frontu, celník jen mávne.
15:24 doprdele, proč? Rentgeny. Zase předbíhám frontu. A to jsem si tady chtěl něco koupit. A samozřejmě do ponožek.
15:30 tý krávě nebeský se něco nelíbí na mém Approved hand luggage. Vždyť to bylo už jednou zkontrolovaný v Praze! Jsem sprostej jak zedník, kurvy a debilové lítají na všechny strany, trošku se bojím, aby mě nezavřeli za urážku veřejného činitele nebo tak něco. Tohle teda Lufthanse nedaruju!
15:33 Po několikanásobném projití rentgenem můžu konečně jít dál... Teda utíkat.
15:36 u brány... fuj.
16:10 boarding complete
16:20 vzlétáme, s 10min zpožděním. Nikdy více Frankfurt.
16:30 Dostáváme se nad Švýcarsko, dole je mírný opar, který dělá vše neskutečně plastické... Teda, poslední dobou mám docela štěstí na výhledy...17:00 A tam, ty krávo, to není možný...17:05 zase malá bagetka, no jo, economy class V, budu muset zjistit, co znamená economy class W, kterou letím záptky
17:10 postupně identifikuji důležité kopce ve Walisskách, Mt. Blanc není třeba komentovat... a potom už jen opar, moře, jak facka jednoduché letiště v Nice, Daniel, cesta na Mirasol a jdu spát, jsem nějaký unavený

Před odjezdem

Mám mantru. Takovou osobní.

Stále nejsem sbalen. V kufru je krosna, spacák a karimatka, doufám, že váha zavazadla bude o hodně menší než sestřiných 32kg do EUYO. Alespoň doufám, že hustotu karimatky nepodceňuju.

Už mě nebaví tanečky okolo a tak jdu přímo k věci. Prostě potřebuju čistý vzduch. V přírodě se bouřek bojím, ale mezi lidma si i nějakou risknu - to aby bylo jasno a všichni zúčastnění se mohli chovat normálně.

Snad tu hozenou rukavici zvednou.

Zase jednou...

Motto: Když už nejsem atraktivní, budu aspoň aktivní.

… a tak vařím. Česnečku a filé. Docela zajímavá změna, být zase jednou doma tak nějak přirozeně.

Po nějakém tom pátku (několika desítkách) obnovuji svůj zápisníček. Důvod? Zase se jedu podívat do Francie a rodinka a celý širý svět si přeje býti informován o tom, co páchám. Nevím sice, jestli moje zápisky budou tak časté, jako byly při mé poslední návštěvě Azurového pobřeží, ale budu se snažit.

České Švýcarsko trošku jinak

...
Pracující člověk tehdejší doby si nemohl dovolit přepych cestování a turistiky. Byli to boháči, šlechta, továrníci a obchodníci, na které ostatní pracovali a jim sloužili. Bylo proto potupné instituce nosičů, průvodců, dopravy potravin v nůších na zádech apod.
Hřensko bylo stále vyhledávanějším turistickým střediskem a příjmy několika podnikavých jedinců, mezi nimiž vynikal hlavně majitel panství hrabě Clary, se množily. Tito lidé v zimě odjížděli do ciziny, zatímco pracující z Hřenska a okolí těžce sháněli obživu v malé továrně na nitě nebo v lese. Bylo to charakteristické pro tehdejší dobu: na jedné straně několik kapitalistů, na druhé straně zástupy pracujících, kteří na ně dřou. ...

--- Naučná stezka přátelství ČSSR - NDR, 1975, MNV Hřensko, 64 stran

Co se stalo v nedávné minulosti: Podzimní toulání po severních Čechách

Už jsme dlouho se Sovičkou nikde nebyli, už jsem začal cítit abstinenční příznaky po přírodě, nohy svrběly, mysl utíkala daleko od reality. A tak nezbylo nic jiného, než vydat se za myslí do... severních Čech.

Vlastně tomu chtěla náhoda, původně byly v plánu Nízké Tatry, ale jednak můj mírný zdravotní handicap, druhak možnost zpátečního odvozu našima vracejími se z Liberce rozhodly pro noční rychlík Děvín/Excelsior (R376, R420) přímý vůz ve směru Brno - Ústí nad Labem. V práci i ve škole jsem si vzal dovolenou, kolegům na fakultě ve středu popřál hezký víkend, se Sovičkou nakoupili nějaké potraviny a zašli na nádraží, že si koupíme místenku. Ejhle, zádrhel. Paní má vlak v počítači, i přímý místenkový vůz vidí, ale místenku počítač odmítá vydat. Se slovy ,,zkuste to večer" odcházíme s nepořízenou domů, kde ještě pereme a díváme se na film (Crazy, Beautiful) a proto nestíháme pověsit pračku a i tak na autobus vycházíme tak na poslední chvíli. Na nádraží dorážíme podle plánu půlnočním rozjezdem, kupujeme jízdenku (na místenku kašleme), v noční čekárně čekáme na vlak, který kupodivu přijíždí o deset minut dřív. Hledáme správný vagón, naštěstí noc ze středy na čtvrtek nepatří mezi frekventované a tak na nás vyzbylo i celé kupéčko. Sovička rozbaluje spacák, já se ukládám jen tak na sedadla a oba zabíráme. První kontrola jízdenek, za Českou Třebovou druhá (tady průvodčí aktivně rozsvítila v kupéčku - jako jediná), za Prahou třetí. A už jsme v Lovosicích, pomalu vstávat, Ústí nad Labem - hlavní nádraží, vystupovat! Sovička se tváří, jakože pět hodin spánku je málo, já navrhuji podívat se na kácející se mariánský kostel, ale jsem nemilosrdně poslán pro jídlo, zatímco se druhá část výpravy ukládá k odpočinku v rekonstruované nádražní hale. Za chvíli jsem zpátky, za další chvíli nám jede osobáček směr Děčín. Půlhodina v něm stačí Sovičce, aby propadla dalšímu spánku, v Dečíně mě napadá šílený nápad - abychom nemuseli čekat hodinu v Děčíně, tak pojedeme do Schöny a tam se přes Labe dostaneme přívozem. Pěkné, jen koupit jízdenky do Schöny. Nikde nám nechtějí dát jednosměrné, tak kupujeme jakousi zpáteční slevu, i když ji nevyužijeme. Ach ty, České dráhy. Osobáček jede tmou, pod ním se v Labi odážejí poslední pouliční světla Děčína a už je tady celní a pasová kontrola (pouze česká) a za chvilku i zastávka Schöna. Na lavičce na vlakové zastávce kdosi spí, jdeme zkontrolovat, kdy jede přívoz a po zjištění, že až v 8:45 jdeme na zastávku, kde se spáč už probudil a nastupuje do vlaku směr Drážďany. Navrhuju výlet směr Zirkelstein, ale Sovička se cítí být spíš upoutána nikoli postupujícím svítáním, ale volnými lavečkami, na které by se dal dát spacák i s karimatkou. Nakonec podléhám taky a kupodivu na hodinku zabírám i já. Poté se už cítím i docela vyspaný a tak prozkoumávám nejbližší okolí. Přijíždí jakýsi vlak od Drážďan, v něm asi tak deset turistů víceméně důchodcovského věku, také čekají na přívoz. Rozednilo se, Labe se probouzí, tedy spíš doprava na něm. A mezi nákladními loďmi i taková menší loď, která zamířila k našemu molu. Pomalu tedy Sovičku probouzím, scházíme k přívozu a po pasové kontrole přejíždíme do Hřenska.

Hřensko. Soutok Kamenice a Labe. Němečtí turisté. A vietnamské stánky. Trpaslíci, dřevěné pseudovýtvory. Sovička je sice upoutána dřevěným krmítkem pro vrabčáky, ale nakonec se s tím nechce tahat a tak pokračujeme pouze s našima krosnama. Jdeme nejdřív po cestě kolem starého mlýna, potom kolem úpravny pitné vody (co vše se vejde do národního parku!), poté odbočujeme po široké upravené cestě směr Pravčická brána. Cesta se nějak zvláštně klikatí, rozhodně ne podle mé mapy Aktualizovaný dotisk 1999. Tady se ale zabloudit nedá, po nějaké té hodince docházíme k rozcestí u jeskyně českých bratří a po dalsí chvíli i k samotné Pravčické bráně. Sovička chrlí moudrosti, kdysi totiž viděla jakýsi dokument o těchto přírodních zajímavostech a evidentně na ni zanechal dojem. Já raději platím vstupné a jdeme se podívat na vyhlídku pod Pravičckou bránu. Sovičce se nějak nezdá profukující vítr a tak se mnou raději nejde na další vyhlídky, nicméně pohledy a následnou klobásou a teplým čajem v hospůdce neopovrhuje. Píšeme pohledy, kdo ví, jestli na to ještě budeme mít čas. Po obědě pokračujeme kolem Velkého Pravčického kužele, Sovička vypadá spokojeně, všude je zábradlí a tak se může kochat výhledy (které bohužel nejsou úplně úžasné kvůli oparu), aniž by vyluzovala zvuky, kterými v jiných částech Evropy poutá pozornost všech spoluturistů. Kolem druhé hodiny docházíme na Mezní louku, váháme mezi hospodou a pozdním obědem v trávě, nakonec se rozhodujeme pro oběd v trávě, ke dostávám vyhubováno, že jsem nevybral místo, kam svítí sluníčko. Uvažujeme co dál, Sovičce se začíná ozývat zub, já váhám, jestli to nesejít někam do civilizace, kde mají stomatologickou pohotovost, Sovička to zamítá a nějak podezřele se dívá na můj plán spát pod převisem. Jdu jen tak orientačně se podívat, kolik stojí ubytování v chatkách, ale už sezóna skončila a tak je zavřeno. Navrhuju alternativu přespat na terase, ale Sovička nějak drsní a tak pokračujeme dál k Malé pravčické bráně. Potom se dozvídám, že tak bylo jen proto, že si Sovička myslela, že už to bude z kopce. No, skoro bylo, vystoupali jsme na Větrovec a za ním se vyvalili do podzimní trávy a užívaly slábnoucí sluneční paprsky a výhled na nepřéhlednutelný Růžovský vrch. Potom už zmíněná Malá pravčická brána, cesta dolů (schůdky, zábradlí) ke zřícenině hradu Šaunštajn. Před ním vidíme jeden převis, kde (na rozdíl od spousty dalších) není halda utržků toaletních papírů (turisté, proč jste taková prasata?) a tak se zde uvelebujeme. Protože je ještě dost brzo, lezeme (ano, i Sovička) na Šaunštajn, zvažujeme i variantu přespat nahoře, ale hovínko na plošince na vrcholu usnadňuje naše rozhodování. Vracíme se k našemu převisu, který mezitím někdo stačil označkovat. Naštvu se a vyházím dostatečnou vrstvu písku ven zespod převisu a poté prohlašuji náš úkryt za zkolaudovaný. Nakonec ještě jednou vylézáme na zříceninu kvůli západu slunce, Sovička skáče jak jelen i přes to, že kolem ní jsou alespoň takové 40m srázy. Holt zábradlí dělá svoje. Na večer přichází ještě jeden pár, který asi nocoval v hradní jeskyni. My se uvelebujeme docela brzo, už o půl sedmé si nic nepamatuju. Je teplá noc, když se probouzím, hodinky ukazují 12 stupňů, což je na konec října více než dobré. Ráno se probouzím až po osmé, všude světlo, no jo, asi jsme měli opravdu spánkový deficit.

Snídaně, potom pokračujeme po staré známé červené značce, jak se vzdalujeme od Pravčické brány, tak lidí i pohozených kousků toaletních papírů ubývá. Jdeme směrem na Rudolfův kámen a dál, kde by měly být turistické přístřešky. Cestou obdivujeme výhled na skály pod náma a Jetřichovické louky, dohadujeme se o pořízení běžek a vášnivě diskutujeme o nějaké prkotině. Zub se trošku uklidnil, zato na Rudolfově kamenu zapomněli dát podél celé cesty zábradlí, takže Sovička zůstává na předskalí. Když se vrátím z vrcholku, tak nacházím Sovičku v jakési pohroužené náladě a až k rozcestí v Purkartickém lese se se mnou moc nebaví. Tam si vyměníme názory a potom se pro změnu až k Vilemině stěně se Sovičkou nebavím já. Vilemina stěna je naštěstí už dobře zajištěná, takže vyhlídky užívá i Sovička, já zkouším přeskočit na předskalí kvůli lepšímu výhledu. Je to skok asi přes propast půl metru na šířku, pět metrů do hloubky. Úplná pohoda, já se však na to musím pořádně vydýchat. Uf, uf, na to, že mám za sebou Přepadovou na Babách mě to docela bere. Nakonec s myšlenkou, že přece nemůžu žít věčně to zkouším přeskočit a ona je to docela pohoda. Dělám záběr, teď jen vyřešit cestu nazpátky, protože ta samá vzdálenost je tady ,,mírně dokopce", navíc se zdá, že stupy jsou tady vrstveny o trošku hůř. No uvidíme, s myšlenkou ,,přece to neobejdu" to zkouším i nazpět. A vida, jde to bez problémů, takové triviálnosti bych dal klidně desetkrát. Nakonec se nějak usmiřujeme se Sovičkou, diskutujeme černou komoru a přes jakýsi převis jdeme k Mariině vyhlídce. Před ní je sice vývěska, že cesta je zavřená, kdosi na náš volá, že už to neplatí, a tak to zkoušíme. Cestička je celá zajištěná, takže opět pohodička i pro Sovičku. Nakonec scházíme do Jetřichovic, už nemáme žádnou vodu a navíc netušíme, kde přespíme. Po vzoru Chocha uvažujeme o Falkenštejnu, ale tím si sám nejsem moc jistý, protože v mapě, kterou kupujeme v informačním středisku objevuji větičku o ,,těžším přístupu". Jdeme zkusit si dát něco k jídlu, chceme nějakou obyčejnou hospodu, nakonec končíme ve Švýcarském dvoře, kde si dáváme dobré a docela velké jídlo - žádný guláš za pade. Nakonec padá rozhodnutí, že pokud stihneme autobus do Děčína, tak že ho využijeme a dojedeme buď do Ústí za Petrou nebo do Liberce za tetou. Autobus stíháme, takže se nekoná Falkenštejn ani ubytování na Špičáku, 650Kč za osobu, prosím. Do Liberce dojíždíme večer, oba uvítáváme sprchu a polévku a docela pozdě jdeme spát.

Sobota, poslední celý den našeho výletu. Večer jsme se domluvili, že program přizpůsobíme počasí. Když se v 7 ráno probouzím, tak to moc optimisticky nevypadá, nakonec než se vyhrabeme, tak se to vybírá a my jedeme do Hanychova s tím, že vyšlapeme na Ještěd. Volíme Televizní cestu, kterou hnedka ze začátku ztrácíme a tak bludíme kolem staré sáňkařské dráhy. Nakonec nalézáme cestu a na ní i spoustu turistů. Kupodivu se Němci i Poláci chovají slušněji než domácí a s touto myšlenkou vylézáme i na vrcholek k vysílači. Už se trochu horší počasí, ale Ralsko i Bezděz je vidět, na druhou stranu tvoří viditelný horizont vrcholky západních Krkonoš. Váháme, kde si dát polévku, nakonec se nepodléháme restauraci na vrcholu a i vzhledem k tomu, že lanovka nepremává, tak scházíme k Ještědce, která je totálně plná. S nadějí jdeme Na pláně, ale ani tam to není o moc lepší. Nakonec si přisedáme k už poloobsazenému stolu, dáváme čaj a čokoládu a potom scházíme po červené zpátky na tramvaj. Ještě malá rozepře kvůli tomu, že jsem si dovolil jít dopředu svou vlastní cestou a nedát na soviččin geniální orientační smysl (TM), nicméně pizza ve vyhlášené restauraci po celém Liberci to spraví a tak k tetě docházíme přecpaní, ale s dobrou náladou - já i s trochu náladou, protože procházka po Liberci nějak nesnížila hladinu alkoholu způsobenou dvěma dvanáctkama ještě na lačno. Večer strávíme před televizí, kdy se Sovička seznamuje s klasikou českého porevolučního filmu, s Akumulátorem 1.

A neděle? Cesta domů. Mamku neukecáme na procházku Prachovem, tak se alespoň stavíme pro trubičky v Hořicích. Cestou ukazuju Sovičce krásy české vlasti, ale ona beznadějně vytuhne. Před Brnem jsou nějaké bouračky a kolony, tak jedeme přes Blansko, ale nakonec domů dorazíme v pořádku s myšlenkou, že konec letní sezóny se docela povedl.

Podzim s vůní zvratků

Uznávám, moc romantický nadpis to není. Ale ono se to má následovně: naše fakulta sídlí v blízkosti botanické zahrady, která nás po většinu roku oblažuje svou zelení, květy a vším, co se od takové botanické zahrady očekává. Na podzim ale jistý strom, který sídlí zrovna vedle naší budovy, shodí svoje plody na zem, resp. na trávník.. To by nebylo až tak neobvyklé, problém je ten, že ty plody voní... no, přesně jako zvratky. Bohužel si nepamatuji název toho stromu, ale podle vůně ho určitě najdete....

(O výletu na Ještěd a do Českého Švýcarska se snad brzy rozepíšu...)

Zlaté časy

Leitmotiv mé dnešní ranní cesty z Koryčan.

Je ráno. Vstávat v sedm ráno se moc nechce, ale realita jízdních řádů a povinností je neúprosná. Zvlněná okluzní fronta opustila během noci jižní Moravu a tak ač je ráno chladno, stačí na zahřátí jen svetr s mamutem. Při čekání na autobus podél cesty zevlují vrány oznamující, že zima už je za dveřmi. No jo, včera už zase chodily sýkorky kontrolovat domácí krmítko z kokosového ořechu. Den se prohřívá jen pomalu a tak raději v Bohuslavicích zalezu do čekárny. Ručně psaná jízdenka a deset minut zpoždění. Usedám do osobáčku, nejdřív čtu něco málo nové literatury, poté si užívám barev podzimu, ještě nesklizených kukuřičných lánů a ještě neopadaných listnáčů a myslím na to, že teď máme zlaté časy.

Někde kolem Bučovic přistupuje docela mladá babička s vnukem. Bunda Tilak Alpamayo, cíl cesty Šumperk. Nakonec neodolám a před Brnem vnoučkovi říkám, kde je jaká řeka a babička je ráda, že jí vnuk nedemoluje gore-texovou bundu.

Tento podzim je extrémně krásný.

Venku zuří krásný podzim...

a já se sám sebe ptám, proč se všechny dovolené a prázdniny kumulují do července a srpna, proč nepočkají právě na tyto krásné dny, kdy musím plnit své na jiných lidech závislé povinnosti a nemůžu se jen tak sbalit a vypadnout ven. Naštěstí mám teď přírodu nadosah, sedím u okna, do kterého mě nahlíží jeden impresionisticky vybarvený dub a za ním ještě jeden a ještě jeden a taky spousta buků a za tím možná ještě nějaké smrky, které ovšem nesledují módní trendy a tak zůstávají věrny své tmavě zelené.

Jen tak se rozčtvrtit...

Nějak se toho na dnešek sešlo povícero. Měl bych: učit, testovat, pozorovat, jít k doktorce. Už teď je jasné, že všechno rozhodně nestihnu, současné skóre znamená odložit paní doktorku ,,na jindy" (zn. už 14 dní) a testování nějak vměstnat mezi zbylé dva poměrně jasně časově definované okamžiky.

Ale člověk jako já nikdy neví, jak se den vyvrbí...

P.S. Sovička mě na svém deníčku pěkně pomluvila, asi jí bude muset impérium vrátit úder... :-) Jen bych dodal, že ten druhý hlas pro Vojtěcha rozhodně nepřišel ode mne...

Ráno s Faith No More

Přežít příští týden (seminář, výuka, pozorování, konzultace, volby) a snad už nastanou ty světlejší zítřky.

V pátek za mnou byla na konzultaci jedna slečna. Předmět Obecná astronomie. Na konci jsem se jí zeptal: ,,A máte nějakou představu, co byste chtěla dělat dál?" ,,No víte, já jsem se teď dostala na politologii, ona je asi přece jen užitečnější..." Aha.

A jinak? Docela pohoda, klid. Snad to vydrží.

Po pruletu turbulenci...

Tak co, myslíš, že přijedeš hladový, nebo to chceš nechat na večeři?

Tak takovými otázkami mě častuje Sovička... Jako kdyby nevěděla, že já jsem hladový skoro pořád..

Poslední dny byly opravdu náročné. Nevyspání, stres, ztráta dokladů. Snad poprvé jsem se cítil opravdu vyčerpaný. Ale je třeba věřit ve světlejší zítřky...

Začíná to být síla

... jsem prohlásil o vůni svých lehkých pohorek poté, co jsem se vrátil z takového minivýletu. Co na tom, že nedošlo na vytoužený Lovoš, 15 km potulka po lesech kolem Ondřejova mým nohám stačila. To jsem byl vždycky taková lemra? Po cestě jsem našel 41Kč, ve Zvánovicích voněly nedělní obědy a u cesty jsem našel pár ořechů a ostružin. Dnes je zase jeden pěkný podzim.

Tak někde v těch lesích se teď nacházím


V lese u potoka


Můj příspěvek k tématu ,,Česká krajina"

Sezóna končí

a i když se zpívá It ain't over till it's over, tak by se hodila alespoň taková malá rekapitulace.

Během zimy jsem se vlastně poprvé dostal do hor. Nejdřív na Martinské hole, potom na Velkou Fatru. Obojí se Sovičkou, bylo to moc fajn, zvlášť ta Fatra, protože se nám zadařilo ji přejít celou za naprosto krásného počasí. A potom začal hlavní sezón...

První větší horou byla Reither Spitze v Karwendelu. Pěkné, ještě víceméně zimní, trošku akční. Však jsem o tom psal. Potom neúspěšné toulání se v Brenneru. Potom se Sovičkou na Trisselwand a ještě do jakéhosi sedla. Výlet, behem kterého se ukázalo, že se strachem z výšek se dá bojovat. Potom ještě takové toulání po Julských Alpách (Picco di Mezodi) a Karavankách (Tromeja). Červnová pauza a potom výlet na Ukrajinu, na Svidovec. Rätikon a Stubaiky a potom s taťkou a bráchou útěk před počasím od Sextenských dolomit k Ortleru. Pár kopečků, mezi nimi i Tschenglser Hochwand alias Croda di Cengles, 3375m, můj výškový rekord. Zajímavé je, že tento výletík jsem nějak moc nerozdýchával, přesto, že o 14 dní před tím byly Stubaiky úplně v pohodě. Asi bych měl zajít na boreliózu. A potom zatím poslední výlet - Vyskoké Tatry a zejména Satan. A co se líbilo nejvíc? Těžko soudit, ale dobrým zážitkem v kategorii kopec byla Reither Spitze, v kategorii výlet Velká Fatra. Nejhorší zážitek? Nevím, byla spousta slabších chvil, nejvíc se nepovedl asi ten Brenner.

Jojo, stihlo se toho dost, ale většinou to byly jen takové útěky na pár dní. Asi bych se měl spíš orientovat na nějaké dlouhodobější akce...

Bukurešť, Praha, Řím

Tak jsem zase jednou v Ondřejově. Na víkend, na pozorování. A protože jsem líný chodit do vesnice do obchodu, tak budu celý víkend o chlebu a rýži. A sečuánské omáčce, která mne překvapila. Myslel jsem totiž, že sečuánská omáčka má něco společného s jihovýchodní Asií, leč podle chuti se zdá, že tuto specialitu navrhoval jakýsi zvrhlý Maďar. Je sice pravda, že stýček Ben na obalu uvádí 3 papričky jako míru ostrosti, taktéž je pravda, že mi na tyto symboly padl zrak už v obchodě při výběru, ale jaksi mi to nedocvaklo.

Během mého pobytu v Ondřejově se propadám do zvláštních stavů. Maminka by řekla ,,mimoň". No schválně: vařím takhle rýži na oběd, ehm, brzký oběd a ve chvíli, kdy vkládám sáček s rýží do vařící vody si důrazně říkám: ,,až přijdeš k počítači, musíš se podívat kolik je hodin". Přijdu k počítači, pracuju, pracuju, a po chvíli si vzpomenu na rýži. A teď babo raď. Nejhorší na tom je, že nemám vůbec žádnou představu o čase, který mezitím uplynul - mohlo to být jak pět, tak čtyřicet minut. Nakonec po chvíli přemítání jsem se vydal ke sporáku, pohledem jsem zhodnotil dílo a nakonec se rozhodl proces vaření ukončit. Rýže byla dobrá, možná ještě tak tři minutky chtěla.

Ještě je to dobré...

..ještě si dokážu porádně zanadávat. Na sebe.

Původně se tento příspěvek měl jmenovat Střípku posledních dnů (xy) s podtitulem One day ending story, ale potom mi došlo, že si určitě nebudu pamatovat číslování a tak si raději vymyslel náhradní titulek.

Problémy vztahu po roce a čtvrt

- Doufám, že si na těch inlinech nerozbiješ čumáček...
- Doufám, že nespadneš do nějaké ledovcové trhliny...

Zase jedna noc...

19:55 - končím výuku Mechaniky
20:05 - zavírám učebnu
20:20 - balím na fakultě, jdu za Alešem a Aničkou
20:35 - odcházíme z fakulty, zjišťuji, že jsem nechal rožnuté
20:55 - zjišťuji, že jsem nechal věci na zítřejší cvičení na fakultě
21:05 - jsem doma
21:20 - dávám večeři
21:30 - zjišťuju, že jediné, co si můžu připravit na zítřek je úloha z angličtiny
21:50 - úloha z AJ udělána
22:00 - sprcha, vana, hygiena
22:30 - chystám si věci na zítra
22:50 - jdu do postele, listuju AJ slovníkem
23:10 - spím
00:20 - probouzím se, vařím čaj
00:40 - tak Sovička evidentně rozjezdem ve jednu nepřijde
00:50 - listuju mapou VKÚ122 Chopok
01:00 - shledávám jako blbost začít listovat průvodcem na Grossglockner
01:10 - převaluju se v posteli, pouštím AZ radio
01:20 - chytá mě paranoia
01:45 - podléhám paranoie a volám Sovičce, prý snad za hodinu
02:00 - vařím další čaj (bylinky)
02:20 - další session na AZ radiu
02:30 - ladím na BBC, snažím se rozumět
02:50 - vařím čaj pro Sovičku
03:00 - převaluju se v posteli
03:20 - příchod Sovičky
03:40 - končíme rozhovor ,,jak bylo v práci"
03:50 - asi pomalu mělce usínám
04:15 - probouzím se z mělkého spánku
04:30 - usínám tvrdě
05:20 - zvoní budík a fakt se mi nechce vstávat
05:32 - odchod z domu
05:50 - příchod na fakultu
06:15 - příprava na výuku
07:00 - výuka Obecné astronomie
07:30 - první trapas
07:45 - druhý trapas
07:55 - končím výuku
08:10 - jdu do práce
08:30 - stahuju pěkné topografické mapy Černé hory, objevuju zajímavý web o Rusku, sakra, ten Kodar vypadá fakt pěkně...

Stý příspěvek na blogspot.com aneb já jsem vás varoval!

...a po roce se vydal opět do nejmenších a nejkrásnějších velehor světa, do Tater. Suma sumárům: v sobotu Koprovský štít, v neděli Satan, obojího si cením, páč na obou jsem předtím nebyl. Pravda, Satan jakože neznačená cesta mě hřeje o trošku víc, navíc z jeho (dvoj-)vrcholu je opravdu velice krásný výhled, zejména směrem do Mengusovskej doliny. Potom pozdravit Mučenku a zase hurá zpátky k povinnostem, které (bohužel) čas neodnesl.

Pohled z Mengusovskej doliny do Satanie dolinky


Hang v závěru Mengusovskej doliny, v pozadí nejspíš dolinka pod sedlem Váha


Velké Hincovo pleso, v pozadí Čubrina


Velké Hincovo pleso, v pozadí Koprovský štít


Nejkrásnější pohled v Tatrách - ze Satana směrem k Rysům a Vysoké


Tudy se jde na hřeben Bášt a Satana


Vodopád Skok

Možná časem přidám i trošku detailnější popis...

Citace z konference

Bohužel mám zkušenost, že hmyz obzvláště v odlehlejší oblastech je naprosto zaostalý. Když se na něj vytasíš s repelentem nebo nedaj bože s takovýmto hájtekem, vůbec neví, o co se jedná. Což má za následek, že dotyčný vynález ignoruje. Možná pokud by výrobce provedl mezi těmi božími hovádky masivní osvětovou kampaň, mohlo by to časem fungovat.

--- Ryba@outdoorforum.cz (osobní odpuzovač komárů)

Ten správný poměr

Tak jsme přestěhovali nábytek a teď ještě musíme nastěhovat věci do něj. Ležíme takhle se Sovičkou na posteli a uvažujeme, co a jak a hlavně kam dáme, kolik skříní vyhradíme na oblečení, kolik na knihy, kolik na papíry, mapy, průvodce... A docela se shodujeme - až na to, že Sovička mluví o poměru oblečení/papíry a já naopak. Nu, co už.

Absolvoval jsem několik lékařských vyšetření, další budou následovat. Potěšující je, že ledviny mám v pořádku. Jinak jsem dostal růžové prášečky (nikoli Ibalgin), tak jsem zvědav, co to se mnou udělá.

Vánočnímu kaktusu se daří, doma mi přibyla Aloe Vera. Teda snad se tak jmenuje. Také jsme se ve škole bavili o pěstování konopí, ale k tomu, abych to prakticky realizoval, mi nejspíš chybí víc než jedna maličkost. Nicméně do pokoje bych si konečně něco zeleného mohl dát, už skoro rok staré jmelí se Šárce nějak nepozdává...

...berte to jako vtip, no dobrá, ať je po Vašem, tak jako špatný vtip...

Tak tohle je úryvek z dnešního býčího horoskopu. Pln optimismu se tedy vrhám do útrob nového týdne a doufám, ze mne na jeho konci vyvrhnou celého, neporušeného, nejlépe na nějakém pěkném, slunečném místě.

O víkendu jsme nenavštívili Toulovcovy maštale, ba ani na Květnici jsme nevyšlápli. Zato jsme se v sobotu přejedli guláše a v neděli pizzy. V neděli jsme též absolvovali přestavení pokojíku, šest hodin variací, kombinací a permutací na téma nábytek s univerzalu přineslo své ovoce a pokojík teď vypadá alespoň trošku k světu. Teda když člověk pomine ty vyskládané hromady prádla, papírů a vůbec všeho možného nepořádku.

Od čtvrtka, s páteční vyjímkou běhám. Výkon stagnuje, naneštěstí jsem našel v počítači soubor s časy z minulého roku, který praví, že tenkrát jsem dal kolečko za 12 minut. Dneska za 16:36,4 s tím, že myšlenky na druhé kolo jsem zavrhl velice brzy. Ale zase je pozitivní, že poslední dny se mi daří vybíhat ještě před snídaní.

Vzpomenu si ještě na něco na závěr, ať tomuhle svému deníčku dodám nějakou pointu? Těžko. Nebo snad přece? Konečně jsem si vzpomněl, na kterou kombinaci kláves jsem si namapoval přehazování klávesnice!

Roste jako z vody

Vánoční kaktus. A venku je stále pěkně, sluníčko svítí, ptáci cvrlikají a sbíječka pod okny sbíjí. Koupili jsme se Sovičkou nové peřiny, otestovali je a dneska možná půjdeme plavat a zítra možná na výlet. Samozřejmě se v mezičase zhorší počasí, ale co už nadělám. A v neděli se nejspíš bude stěhovat.

Tento týden se ke mě dostala zpráva, že se příští sobotu poběží nějaký pětikilometrový běh. Zpráva mě zaujala, už jen proto, že jsem pětku párkrát zaběhl i pod půl hodiny. A tak jsem se rozhodl, že zkusím, jak jsem na tom teď, když už mám těch 81kg. No, blbě, dal jsem jen necelé 3km za čas víceméně špatný. Takže dětské vesničky svým během nejspíš nepodpořím.

Tolik průběžná zpráva stavu vody na moravských tocích, třeba někdy přijde i nějaké ucelenější povídání.

Stav je vážný, voda stoupá

Ručička na váze se přehoupla přes 80kg. Není divu, po měsíci bez pohybu...

esta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (7)

Tak takhle vypada ESO z vesmiru. To jen, abyste meli predstavu, jak vypada chaoticka budova, o ktere jsem se zminil v jednom z prvnich nemeckych prispevku.

Toto je posledni nemecky prispevek. Jsem uz doma a asi nezvladnu dopsat zpetne vsechno, co se stalo. Duvod? Kdyz jsem odjizdel z Nemecka, byl jsem v pokuseni jeste se podivat do hor, bylo tak pekne... Ale velka unava z dnu stravenych pred pocitacem, ze spolecenskeho programu mi zavelela: domu! I pres to, ze v Mnichove uz zacinaly zmatky ohledne navstevy papeze.

Tak jsem tedy zpatky doma, v beznem dennim rytmu, skoda, ze jsem si nenaplanoval nejakou dovolenou, dny k ni ted primo vybizeji... Jak je asi v Tatrach? :) Nevadi. Stejne potrebuju zase neco udelat doma, ve skole... a tak vubec. Objednal jsem se ke kardiologovi, vytiskl prihlasky do autoskoly. Ted jeste zavolat k holici.

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (6)

Tak máme víkend skoro za sebou. Ležím na posteli, něco kolem šesté, mám puštěnou televizi, konkrétně MTV a nějaké předávání cen, které mě potěšilo tím, že v něm dali jeden z mála hitů, které se mě v posledních letech líbili - a to Shakiru s nějakých chlápkem, Hips don't lie. Podruhé mě potěšilo to, že to evidentně zpívali naživo a nebylo to až tak špatné, z čehož vyvozuji, že Shakira nejspíš zpívat umí. Ale MTV můžu sledovat i doma, že?

Tak tedy víkend. Sobota ráno na ESO, klasika drbárna, vedoucí našeho projektu nás vyzvala, že se máme střídat u klávesice. Ehm, porozuměl jsem a tak jsem se spíš věnoval pomerančové štávě a občas jsem něco houknul na pana německého kolegu. Většinou něco ve smyslu ,,Ich habe keine Idee was mit dem Problem machen, fragen wir ihr!". A něco kolem třetí nastal hromadný útěk do Mnichova. Já si tedy nejdřív koupil sýr a mrkev (v obchodě jsem byl s jednou maďarkou, která se na to dívala docela podezřívavě), potom jsme se přesunuli k metru, zde zvaném U-Bahn, kde jsme si koupili hromadné jízdenky, na což jsem se díval pro změnu docela podezřívavě já. A hned směr Marienplatz, což je takové centrum Mnichova. Vystoupíme z metra a nyní nastalo hromadné dohadování se, co a jak. Což jsem očekával, nicméně půlhodinové domlouvání se s výsledkem ,,sejdeme se tady v šest" ještě nebylo to nejhorší. To horší přišlo za chvíli. Trhli jsme se skupina asi čtyř lidí s cílem ,,nakoupit nějaké potraviny a udělat malé kolečko". Horší bylo, že jednou z těch čtyř byla kolegyně z Řecka. Nejdřív vše v pohodě, šli jsme k Nationaltheater, potom k Maxmillianu (bo jak se to vlastně zove), když v tom najednou řecká kolegyně začala chrlit spoustu slov, že myslela, že jdeme jen pro pohledy, že si chce někde sednout a najíst. Když se její pusa nezavřela ani po deseti minutách, nevydržel jsem to a zavelel jsem ,,come with me" a ukázal jí nějaký stánek, kde prodávali nějaké pití. Jenže v tom z ní vylezlo, že potřebuje ,,bathroom", čili nejspíš na záchod. Dobře, zavelel jsem znovu a zavedl ji na záchod. Byl zadarmo, takže toho využili i ostatní. Myslel jsem, že teď už bude klid, ale to byl evidentně omyl. Po další chvilce chůze přišla otázka, ,,jestli už jdeme zpátky". Takticky jsem odpověděl, že se nevzdalujeme z centra. Tato odpověď se ukázala býti uspokojivou, bohužel jen na pět minut, než jsem musel přiznat, že právě centrum obcházíme. Kupodivu jsem neskončil v řece Isar, ale v Deutsches Museum, kde jsem si nekoupil otočnou mapku oblohy, ač jsem chtěl. Potom už moc času nezbývalo, nicméně kolovrátek ,,I am hungry" se nezastavil a tak jsme se zastavili mi v jakémsi bagetovém obchodu. Nastalo dohadování o tom, jestli ten či onen výrobek je sladký nebo slaný, při kterém vyšlo najevo, že prodávající je nejspíš ze Slovenska. Se mnou prohodila pár slov v českoslovenštině, s polskou kolegyní v nejspíš slovenskopolštině. Návštěvu jsem završil větou ,,s některými lidmi je těžké mluvit v jakémkoli jazyce" (proneseno v češtině), řecká kolegyně si koupila jakousi bagetu, aby ji po třiceti metrech upustila na zem. Na sraz na Marienplatz jsme přišli o pět minut pozdě, ostatní přišli pozdě o deset minut. A že jsme domluveni na sraz na Hackerbrücke o půl. Jenže ouha, v mezičase se zase někteří (ano, moje oblíbenkyně od Středozemního moře mezi nimi nechyběla) rozprchli po okolí. Suma sumárům, 18:50 jsme byli na Hackerbrücke a na otázku ,,How long are you waiting for us?" jsme dostali půlhodinovou odpověď. Nu, nevadí, pokračujeme tramvají 17 na Stuibenplatz a odtamtud do Hirschgarten, nejstarší nebo největší, teď už nevím, biergarten v Bavorsku, Německu a nejspíš i na světě. Naproti nám se klátí již opojené bavorské postavičky, my po delším dohadování zabíráme pár stolů, já s Petrem dáváme koleno napůl a samozřejmě nesmí chybět i Pretzl a pivo. Subjektivně vzato, v Garchingu bylo lepší. Nicméně - a to mě dost překvapilo - v biergarten se zavírá v devět, kdy začali ostatní řešit problém ,,co s načatým večerem". Já jsem se účastnil pouze větou ,,Do you really want to go dancing?", kteroužto jsem ovšem pronesl tak procítěně, že se rázem stala hitem večera. Nicméně karty, resp. jízdenky (skupinové) byly rozdány a já přemýšlel, jak to zaonačit. Naštěstí Melanie a ještě pár lidí se také trhlo, Petr mi půjčil svoji (přenosnou) šalinkartu (teda Isarkartu) a tak jsem mohl v jedenáct v klidu zalehnout do postýlky. Co vím, tak Sinan přišel kolem půlnoci, Petr kolem třetí ráno. Cestou mě ale čekalo ještě jedno překvapení. Hirschgarten by se dala přeložit jako Jelení zahrada. Ona to opravdu zahrada je a jak jsme šli tmou na rychlodráhu (S-Bahn), tak dokonce i pár siluet jelenů bylo vidět. Nehýbali se a tak jsem předpokládal, že se jedná o nějakou větší variantu sádrových trpaslíků. Jaké však bylo moje překvapení, když se jeden ze stínů zvedl a začal se pást!

(Už jsem toho napsal dost, co? Tak neděli napíšu někdy jindy...)

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (5) - nic moc fotoreport

Mnichovská svoboda, docela fajn místo na nezodpovědné pojetí svobody. Mimochodem, zajímalo by mě, kterou svobodu mají mnichované na mysli, osobně hádám na tu z roku 1955.

Snídaně až do tří odpoledne...
V noci jezdí sovičky...
A po centru Mnichova se procházejí lvi...
Sluneční hodiny na Marienplatz...
Nějaký ,,-edr". Jaký, to si musíte uhodnout sami.

Při jízdě na černo vidíme rudě. Ale vy zaplatíte jen 40 Euro...

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (4)

Zpatky z hospody. Poprve jsem mel tuplak (nemecky se rekne Mass) a poprve jsme odesli relativne brzo. O pul devate. Nicmene ja nesel do hotelu, do pokoje, do postele, ale zpatky do institutu, k pocitaci, vyslat nejake zpravy k domovu a... dopsat zapisnik.

Druhy den po prednaskach jsme zacali pracovat na projektech. Konkretne my delame na nejake galaxii, rekneme NGC7582, na infracervenych snimcich jejiho centra. Je to ta zajimavejsi cast prace - seznamit se se vsemi obtizemi, ktere prinasi pozemske pozorovani v mid-IR. Ale vysledky jsou kupodivu docela dobre, i kdyz je pravda, ze vysledny obrazek o velikosti cca 60 x 60px si z vizualnimi prehlidkami moc nezada. Ale zase pri zpracovavani pozorovani jsem poprve videl Airyho disk. Otazka pro duvtipne ctenare: co lze z toho vycist? :)

Dalsi postup uz tak zabavny nebyl - delal jsem zhruba to, co bych chtel delat jako beznou denni ,,vedeckou" cinnost. Spustit IRAF, nastudovat manual, provest prikaz. Sedim s kolegou z Nemecka, vedle sedi kolegyne bulharka a turkyne a pripadam si tady dost... nudne. Mozna je to tim, ze nase vedouci nam vsechno vysvetluje tak nejak za pochodu, mozna by bylo lepsi trosku zmenit system, mozna si trosku lepe zodpovedet na otazku, k cemu ma tato letni skola slouzit... Zatim to vypada, ze pokud prekonam svou lenost a nic moc anglictinu, tak ze budu mit na konci plno pripominek, komentaru a napadu. Proste zatim mi ta skola moc nedala.

Anyway.... Teda: kazdopadne... Vcera jsme prisli do nejake urcite uplne uzasne restaurace s umelymi listky ruze rozhazenymi po stole, ale... vzhledem k tomu, ze se reklo, ze se pujde jen na pivo (a podle toho vypadalo i moje obleceni), tak jsem moc rad nebyl. Navic jsem se tak trochu desil, jaky bude pohled do jidelniho listku... Nu, stal za to. Jidla vetsinou pres 15Euro, strudl 4.40. Dal jsem si jen to pivo a pripadal jsem si jako ostuda nesmirna. Nicmene to, co nosili vetsine mych spolustolovniku, to stalo opravdu za to. Jen mit poradny hlad a penize. Zpatky jsme se dostali kolem jedenacte. (Jak se koukam, dneska nebudu doma driv.) To dneska jsme vyrazili do typicke ,,biergarten". Ta garchingska je udelana ze stareho mlyna, ktere se porad toci, akorat dnes ho nepohani voda, ale elekticky proud (takze kolo pohani vodu - a ja se porad divil, ze v tom potoce je takovy proud). Vsude kolem je spousta lavicek a stolu, cast pod strechou, clovek si chodi pro tuplaky k vycepu, vedle se opekaji parky... Proste typicka pivni kultura. Nicmene je nutne rict, ze tuplak mi neprisel jako nejake prehnane mnozstvi piva, pilo se do docela dobre a trvalo to docela primerenou dobu. Ale mozna je to tim, ze jsem mel jen jeden. :)

Tak jo, ja uz jdu... :)

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (3)

Hospoda, hospoda a zase hospoda.

Clovek se muze jednou omluvit, ale kdyz to zacne delat pravidelne, tak se na nej divaji jak na blazna. Tak jdu (vetsinou) s davem. Behat jsem nebyl ani jednou, fotky jsem jeste nezpracoval, na maily neodepsal. Stydim se.

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (2)

Tak mi došlo, že psát si deníček už asi nestihnu. Je toho tady tolik, navíc když se školy účastní dvacet lidí, tak z toho dostanete takový menší školní výlet. No fuj. Možná bych se měl začít zařazovat do společnosti, jinak ze mne za pár let bude postevník. Bohužel ne zarostlý vousy, protože poslední dobou se i holím (dneska jsem výjimečně vynechal).

Tedy stručně: poté, co jsem přijel jsem si aktivně dal sprchu. A hnedka na dveře klepají spolubydlící, že se mám jít jako seznamovat. Chaos, který korunuje Petr větou ,,Do you want my phone number?" Úspěšný je tak půl na půl. Potom chvíle oddechu, výlet do města do pizzerie s překvapivě levnými (6 Euro oproti 7-8, které jsme měli se sovičkou třeba v Ötztalu) pizzami (ale myslím, že nebyly nic moc, jsou docela malé se spoustou těsta). Já jsem dal dvě piva, které mě posunuly do odpočinkového módu, který ještě umocnil Petr, který mi přímo do postele donesl lahváče. Já nejsem alkoholik, já opravdu ne.

Po pivu se spalo opravdu dobře, budíček na 6:30 mě nepotěšil. Nemám spavou nemoc? Sprcha, snídaně, první rozpaky nad tím ,,kolik toho můžu sežrat". (Dneska jsem s překvapením zjistil, že po třech bulkách mám dost.) Potom cesta pěšo na observatoř, bloky přednášek, některé zajímavé, některé méně. Rozdělení do projektů, hodně jich je zajímavých, ten, do kterého jsem přiřazen já slibuje cokoli. No uvidíme. Jako jediní máme vedoucí ženskou.

Ještě jedna poznámka k ESO: je to naprosto příšerná budova. Má naprosto nepravidelný nelogický tvar, podlaží se nejrůzněji prolínají pomocí skloněných chodeb, využití prostoru je zde nejspíš neznámý pojem. Když jsem šel na záchod, tak jsem na zpáteční cestě zabloudil. Ale zase Council Room, kde pracujeme, je pěkná zasedačka s odsunovacíma dveřma do parku.

Po středeční session jsme šli do protější budovy na čtyřpatrovou skluzavku, kterou kdoví proč postavili uvnitř mnichovské techniky. Skupina dvaceti lidí byla na mě chvílemi dost, tak jsem si jen tak pro sebe objevil krásnou výstavu dodekaedrů, oktaedrů a podobných věcí. Zajímá vás jak vypadá takový dodekaedr? Uf, to bych nejdřív musel vytáhnout foťák...

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (1)

"Mnichov, to je pětačtyřicetiletý pivní skaut, šofér, který si po šichtě chce dát svoje pivo. Není už moc pěknej, má břicho, ale je fajn. S takovým chlapíkem se dá sedět u piva a povídat si."

Tak tohle napsal o Mnichovu Karel Kryl, který tady strávil přes dvacet let v emigraci. Nikoli po jeho stopách, ale za letní školou jsem se vydal do městečka kousek za hlavním městem Bavorska, do Garchingu. A jak se tam dostanete?

Z Brna nejlépe autobusem, ale pokud jste fandové do železnice a nemáte moc peněz, zkuste třeba jízdenku München Special, která se ovšem vydává jen z Prahy nebo Plzně. Takže ráno nastoupíte do autobusu, zanadáváte si na anatomicky tvarované sedačky, které ,,zpříjemní" váš spánek a s tímto vědomím se pohroužíte na dvě a půl hodiny do bezvědomí. V Praze si koupíte snídani a svačinu a nastoupíte do rychlíku 545, aby si k vám přisedla studentka medicíny, která se právě vrací ze stáže z Makedonie a postarší němec, který se vrací z lázní Letohrad a během necelé cesty vám alespoň osmkrát zopakuje, jak byla výluka mezi Chlumcem a Osekem a jak museli přesedat do autobusu. Projedete s patnáctiminutovým zpožděním Plzní, s dvacetiminutovým Domažlicemi, na hranici Česká Kubice - Furth im Wald se dostanete o půl hodiny později, než praví jízdní řád. Mimochodem, někde tady překročil hranici i zmiňovaný Karel Kryl. Ve Furthu se vymění lokomotiva za červenou s písmeny DB, dojede do Schwandorfu, kde se změní směr jízdy, v Regensburgu to samé a vy jen zíráte, jak ta krajina kolem Dunaje je placatá a placatá až do Mnichova (a dost možná i dál). (Kde je ten krásný Dunaj obklopený horami, jak si ho pamatuju z Donauradweg?)

V Mnichově vystoupíte stylem zmatená veverka z vlaku na nástupišti 21 a vydáte se hledat informace o systému dopravy. Veverka ve vaší hlavě zmatkuje dobrou čtvrthodinu, nicméně nakonec se podaří objevit plánek městské dopravy i s popsaným systémem. Zjistíte, že Garching leží v sedmém šalinkartovém a druhém jízdenkovém pásmu a že vás jedna jízda přijde na 4,40 evropských peněz, což vás nepotěší, protože za tuto cenu máte třeba v takové Vídni celodenní jízdenku. Chvilku váháte, jestli máte jet rovnou do hotelu nebo se ještě podívat do města, vzhledem k tomu, že nejspíš vypadáte jako středně ověšený vánoční stromeček, volíte U-Bahn U5 na Odeonplatz, kde neodoláte a podíváte se alespoň na to náměstí a potom už rovnou U6 do Garchingu. Ještě chvilku váháte nad tím, že metro U3 a U6 odjíždí ze stejného nástupiště, ale po chvíli už si to šinete soupravami, které ze všeho nejvíc připomínají staré ruské soupravy, co ještě jezdí v Praze. Díváte se kolem, jak začíná pršet a po asi dvacetiminutové chvilce jste na konečné metra, ve stanici Garching-Hochbrück. Tady byste měli přesednout na autobus 293, který ovšem jezdí každou hodinu. Vy to ale nevíte a tak berete za samozřejmé, že autobus je přistaven ihned po tom, co vystoupíte z města. Čtvrtou zastávku, Wasserturmstrasse, vystoupíte a vydáte se hledat hotel. Dvakrát kolem něho projdete a protože vypadá jako obyčejný barák, tak jste nuceni potupně vytáhnout vytištěný mail a najít ho číslo po číslu. Přijdete ke dveřím, zazvoníte na recepci a posloucháte chlápka, kterého jsme pracovně přezdili na Velkého bratra. Instrukce totiž probíhají stylem ,,Nejsem bohužel teď v hotelu, zazvoním vám, vy vejdete dovnitř, váš pokoj je dole, najdete klíč ve dveřích, neodcházejte, protože je jen jeden." Ale největší překvapení vás stejně čeká hned při vstupu. Díváte se tak na seznam lidí, se kterými budete v pokoji a ono tam je napsáno jmno člověka, se kterým jste před lety pracovali na hvězdárně, ucházeli se o pozorovací čas v univerzitní kopuli... A který asi před pěti lety šel studovat do Berlína.

Good times, bad times (Led Zeppelin)

No a ted jsme jednoduse v tech ,,bad times". Kolem dokola je tolik pruseru, rozchodu a umrti, ze by se z toho jeden zasebevrazdil. Ale ne, dychat je treba dal, natruc tomu, ze clovek je smrtelny a ze svuj boj nevyhraje.

P.S. Tohle neni zapisek, kterym si lecim deprese. To jen tak na upomenuti na lidi, kteri v posledni dobe opustili tento svet, na tech par lidi, kteri jsou znovu single, na dalsich par lidi, kteri se trapi depresi a tak vubec.

Pokus o esej

,,Mám rád ty co začínaj' / rozlišovat / jó nebo nebo!"
Tak těmito slovy končí úvodní stopa prvního alba skopiny Už jsme doma. Album se jmenuje Uprostřed slov a bylo vydáno v nakladatelství Indies a už z toho je patrné, že to bylo až po roce 1989. Písnička je ovšem starší, vždyť (alespoň podle jejich přehledového alba Patnáct kapek vody) ji již hráli v roce 1985 - ovšem tehdy ,,bez textu zpíváno jazykem nazývaným všeobecně svahilština". Napadá mě otázka, kdy a kde se onen text vzal, ale to je spíše problém hudební zatímco já tady chci psát o něčem jiném. O ničem menším než o tom rozlišování ,,jó nebo nebo".

Už na střední škole (a dost možná ještě dřív) se každý učí základy logiky a spolu s nimi i poučku, že opak od ,,každý" není ,,nikdo" a že opak od ,,nikdo" není ,,každý". A že s lidskou řečí je problém, protože když někdo neřekne lež, ještě automaticky neznamená, že řekne pravdu. Jako v Samotářích, kde Vesna si stěžuje, že (necituji přesně) ,,čeština je zlý jazyk, protože je samé ,prý', ,asi', ,možná' a ,kdyby'". Nevím, jestli je to problém jen češtiny, ale v každém případě je to stejný problém jako v úvodu zmiňované ,,jó nebo nebo".

A já to cítím jako problém. Je to tak trochu jiná ,,kvalita života" (teď nemyslím na Stranu zelených), je to jako žít život doopravdy anebo ,,jen tak jako". A protože život je skutečný, tak je mi nutné ho žít dopravdy. Což o to, já bych si kličky k jiným lidem dovolil, ale jak mi bude, až si ostatní podobné kličky dovolí ke mě? A tak podle židovského (nebo křesťanského?) ,,bližnímu svému jako sobě samému" mi nezbývá než rozlišovat ,,jó nebo nebo", rozlišovat ,,nelež" a pravdu, úplnou a neúplnou informaci - a to jak u druhých, tak u sebe, jak u informacích, které přijímám, tak které poskytuji - jinak si neudržím onu ,,kvalitu života", po které se v dnešní době tak volá. Jinak mohli Užjsmedomáci nechat krásnou punkově agresivní hudbu bez textu, jinak bychom se mohli vrátit do roku 1985.

P.S. Zítra odjíždím do Prahy. Netěším se, na rozlučku jsem si koupil Martini a olivy, ale nějak to není ono.

Přežít...

Z notebooku se linou The Cure, tematicky k novému přírustku v peněžence písnička Pictures of you. Myšlenky těkají, všechno soustředění je tu tam. Prostě přežít následující měsíc. Prodýchat se jím, doufat, že na konci tunelu bude světlo.

Nevím, co mám dělat. S tunelem, se sebou před ním, v něm. Možná se jedná o malichernost, ale pro mě je to balvan, který táhne dolů.

Blbec jsem.

A blazen taky.

Bohuzel to asi nepotrebuje dalsiho komentare.

Bouřka se latinsky řekne temporale

a oblačno je nuvoloso.

Taky jsem zapomněl zmínit, že k mé malé cyklistické rybičce nepřijeli policisté a tak nejsem chudší o minimálně 25000 Kč. I návštěvu Ondřejova jsem přežil. A maminka se mě zeptala, jestli nemám v plánu svatbu.

Uznávám, světe, zvítězil jsi

...ale docela dlouho Ti to trvalo. Už včera v podvečer se dalo tušit, že dnešek bude esenciální. Přes den jsem pomalu začal propadat mírnému optimismu, že by se stále zahušťovaný seznam úkolů přeci jen podařilo splnit. Když jsem se už - už vrhal do předposledního kola boje, s nadějí na alespoň slušnou remízu, náhlý přechod z panelů na rozhrkanou dlažbu spolu s jedním křížením kolejí spolu se zemskou gravitací udělaly svoje. Tedy spíš já jsem udělal takovou lehkou rybičku s relativně měkkým přistáním.

Ještě že nechodím do kostela, asi by se mi špatně klečelo.

Tak tedy světe, tentokrát máš na vrch, beru si oddechový čas a potom se uvidí, co bude dál.

Prispevek osmdesaty prvni, stejne jako jsem rocnik

..doba neni naklonena k psani zapisku. Napsal jsem teprve prvni vetu, a uz dvakrat jsem se rozmyslel, jestli to okno velice jednoduse nezavru a nezacnu delat neco jineho. Treba pracovat.

Nicmene v kosticce: byli jsme na Ratikonu, byli jsme ve Stubaikach. Ratikon se povedl, potesil, vcetne (zejmena svycarske, nicmene i do Voralrlberska prosakujici) preciznosti, cistote a kulture. To Stubaiky pusobily uz trosku hur, krom toho trosku zklamaly i po horske strance - sama rozsypana skala. Nicmene tri vystupy nad 2.5 km se povedly, vyhledy byly prekrasne, ovecky, konici i kravicky nas nezaslapaly, pocasi zvolenym turam pralo, takze vcelku spokojenost.

Krom toho jsem dneska rano premyslel nad tim, jak dlouho jeste budu jezdit na tatkove rozhrkane silnicce. Prece jen, ma uz sva nejlepsi leta za sebou a porade utahovat zavity u riditek take neni dvakrat ono. Jenze: na jine kolo proste nejsou penize. A jak se tak koukam na politickou situaci u nas, asi by bylo opravdu lepsi investovat do schopnosti uplatnit se v zahranici...

Zacaly prazdniny...

... a v Brne se da konecne relativne rozumne jezdit na kole. Nebo ze by to bylo tim bodovym systemem?

Zprava z cesty (pro ty, kterym jsem neposlal mail)

Ahoj všichni,

byli jsme s Sovičkou na Ukrajině a protože se na Ukrajině horko těžko shánějí pohledy, tak řešíme tentokráte poštu elektronicky. A protože do mailu se vejde o pár písmenek víc než na pohled, přidám i pár vět, jak jsme se tam měli.

Navštívili jsme poloninu Svidovec ve východní části Podkarpatské Rusi, hned naproti nejvyšší ukrajinské hoře Hoverla. Polonina nás nalákala tím, že v průvodci od pánů Brandose a Klesla se píše o tom, že je to krajinově velkolepá tůra, kde poznáme život poloninských pastevců. Což je pravda, ovšem pocit dobývání neznámých končin si neužijete, protože tam chodí skoro každý. Ale zpátky na začátek...

Vyrazili jsme v úterý ukrajinským autobusem Brno - Ivano-Frankivsk po trase Olomouc, Frýdek - Místek, Katowice, Krakow, Tarnow, Rzseszow, Jaroslaw a ve středu brzo ráno jsme si posouvali hodinky o hodinku dopředu, páč jsme byli v Rávě Ruské, ukrajinském hraničním přechodu. Krom nápisů v abetce (ukrajinské azbuce) a rozhrkanějších silnic nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o jiný svět (taky že není). Toto poznání ovšem muselo projít zatěžkávací zkouškou v podobě záchodků na autobusovém nádraží v Rohatíně. Před polednem jsme byli v IvanoFranivsku (docela pěkné město), vrhli se na nás taxikáři (odhadli nás dobře, hnedka začali na nás křičet ,,jéchať v hóry, Ráchov, Jasiňa"), ale my se nedali a úspěšně objevili maršutku do Rachova za pěkných necelých 20 hřiven. Cesta maršutkou byla přijemná i přes to, že se jednalo o opravdu muzejní kousek. Navečer jsme už byli v Rachově a po jídle v hospodě jsme se vydali nahoru. Večer přišla bouřka a tak jsme postavili stan ještě docela nízko. Další den jsme vystoupali na hřeben a po něm pokračovali až za horu Starál, kde jsme si koupili mléko a postavili stan, protože v dáli se zase kupili bouřkové mraky. Ty se za dvě, tři hodinky rozestoupily, ale nám se už nechtěl balit stan, tak jsme přespali tam. V noci byly pěkně vidět hvězdy a já asi nachladl, protože ráno jsem se necítil až tak v kondici. Přesto jsme se vykodrcali a vystoupili i na nejvyšší vrchol Bliznici 1881m n. m., i když mě Sovička musela docela tlačit (bohužel jen psychicky). Na Bliznici už byly zástupy turistů, mnozí vyjeli až na hřeben na korbě náklaďáků. Protože v dáli zase hrozila bouřka a já dělal pauzy co dvěstě metrů, rozhodli jsme se otestovat jednu soukromou chatu kolem turbázy Druhobrat, kde jsme dostali boršč, večer večeři, nezbytný stakan horilky, ráno snídani a na noc docela komfortní pokoj. Ráno už jsme pokračovali přes Menčul do Jasiňi, kde jsme objevili nádraží, předraženou hospodu a asi milion turistů. Prošli jsme se po městě, navštívili krásnou pravoslavnou cerkev a potom se usalašili na nádraží, kde jsme čekali na vlak 2:24 do Ivano-Frankivska, kde jsme po několika hodinách nasedli na autobus směr Brno. Ráno jsme hodili sprchu, dvě pračky a hurá do plnění povinností!

Suma sumárum: moc jsme toho kvůli bouřkám neušli, ale i tak to bylo dobré. Pro zájemce bych ale raději doporučil jinou, méně frekventovanou část ukrajinských Karpat.

I za Sovičku, která na své stránky určitě sepíše detailnější povídání

Ježo

Zas jednou na blogspotu (po osmasedmdesate)

Vcera v noci se splin objevil az kolem pulnoci, dnes uz prichazi z vecera. A tak brouzdam po internetu, po harddisku a v jeho hlubinach nachazim...

,,Nekde si najdu malej byt
a tam si budu jen tak zit
a snit.

To je muj utajeny svet
jedna plus jedna tam a zpet
a zpet."
--- Ready Kirken, 1+1


Jednou z otazek je take to, co podniknout o nasledujicich dnech volna. Jestli se zvrhnout a risknout ze se vsechno podari domluvit anebo vsadit na jistotu (nikoli desetinasobku). Nebo alespon toho, ze se dostanu tam, kam chci.

Nightview

Nightview znamena v prekladu neco jako nocni pohled a je to nazev programu na jedne pozorovatelne, na ktere uz jsem par let nebyl. A vy jste mezitim pochopili, ze dneska si poctete bez diakritiky.

Je krasna, tepla, letni noc a ja sedim u pocitace, hvezdy na dosah. Ale presto jsem pred chvilkou vysel ven, abych je mel daleko a mohl po nich touzit. A objevovat pro mne poslednich par let neznamy pojem a to nespechat. A tak bych o vikendu mozna zajel ne pod chatu, ale pod sirak, spolehaje se na to, ze v noci neprijde bourka. Kam? Skoro kamkoli, kde budou svitit hvezdy. Co kdo na to? Nepredpokladany utek do Ondrejova s sebou prinasi mnoho krasneho. Krom hvezd treba i nejedouci vlaky, ujete autobusy a krasnou krajinu v plne sile. A taky stesky a touhy, ktere na naplneni budou muset jeste chvilku pockat. ...aby se bylo na co tesit.

Kulturni vyziti pomohla uspokojit Lia svym literarnim tipem. Nebe pod Berlinem zaujalo, zejmena zacatek byla pastva pro oci. Prvnich par stranek me dokonce napadaly takove kycove slogany jako poezie mesta v proze - a to se jeste hlavni postava neseznamila s postavou opacneho pohlavi. Behem cesty do Prahy a dale jsem se noril hloub a hloub a hloub... az jsem se vynoril. Jojo... (ale na Hrabeteho Horecku to stejne nema)

Co s nacatou noci? Nevim... Pozorovat a touzit?

Sobotní výlet

Vzpomněl jsem si na jednu z glos ještě ze starého zápisníku: ,,Silniční cylkista se od toho horského liší zejména tím, že nevypadá pokaždé jak prase." Sobotní výlet toho byl důkazem.

Tatry! Tatry? Tatry...

Tak nějak by se ve stručnosti dal charakterizovat můj vztah k nejkrásnějším a nejmenším velehorám na světě. Mimochodem, s těmi nejkrásnějšími - to nepřeháním, to je fakt. Nemůžu tedy srovnat, jak to vypadá třeba v Andách a v Himalájích, nicméně srovnání s východními Alpami vychází docela jednoznačně... Ale paradoxně to není dílo samotných Tater, to spíš široká a plochá Podtatranská brázda dává vyniknout kráse tatranských štítů. Oproti tomu většina alpských velikánů je chráněna před obdivnými pohledy věncem menších hor, případně je žádostivý fotograf schován v hlubokém údolí, takže k tomu, aby se člověk mohl pokochat krásou vrcholů musí vystoupat relativně vysoko, kde ztratí přehled o těch spodních patrech hor... Takže Tatry opravdu jsou nejkrásnější velehory.

Tatry! To je pojem! A navíc pár příběhů, o které se taťka rozdělil. A rozhodně ne nezajímavých příběhů... Těžko říct proč, ale přes to, že taťka je z těch lidí, kteří se rádi pochlubí, těch vzpomínek je opravdu jen pár. I přesto v mých očích udělal Tatrám jméno, před kterým Grossglockner (na který taky vylezl) bledne závistí. A tak jsem ve svých mladých letech jen tak zvolna brousil kolem Vysokých Tater, nejdřív ve Slovenském ráji, potom v Nízkých Tatrách, lačně se zrakem upřeným k severu. A potom, konečně, už docela pozdě (tuším rok 2003 (nebo 2002?)) jsme se odhodlali. Pro taťku velký návrat, pro mě a bráchu krok do neznáma, který přinesl několik příjemných i nepříjemných zážitků. Nepříjemný třeba fakt, že žlutá přes Strelecká polia je opravdů hodně dlouhá, že slunko ve vysokých horách opravdu svítí a že se vyplatí mít něco na hlavě. Ale ty příjemné skutečnosti zastínily ty nepříjemné, konfrontace s vysokými horami nedopadla nejhůř a rozhledy z Východné Vysoké opravdu stály za to.

Tatry? V následujících letech jsem se v Tatrách docela zabydlel, sice pořád zůstaly jen takovým bonbónkem na dortu, ale už jsem věděl, co a jak, kudy vede jaká značka, co se schovává za kterým sedlem a který štít je který. A začaly vyvstávat problémy - člověk věděl o spoustě cest, kam by se dalo jít, ale co když potká ochranáře? Vzpomínám si, jak ve mě při úžasném výletu na Baranie rohy hrklo, když najednou přede mnou vyskočilo pár lidí.. Naštěstí to byli jen nějací VHTáci z Prahy... Anebo kličkování mezi Spišskými plesy s asi paranoickým strachem, že z Téryho chaty vykoukne velmi známá tatranská postava a že bude zle. A tak jsem začal pochybovat o tom, jestli má smysl jezdit do Tater. Navíc v té době jsem začal tak trochu obejvovat Alpy a všechnu tu volnost, neomezenou žádnými vyšlapanými cestičkami. Jistě, i v Tatrách by se dalo, ale kdo má pořád trnout strachy z pokuty?

Tatry... Už jsem tam dlouho nebyl. Poslední roku se už courám jen po Alpách, ze slovenských hor jsem zavítal akorát na Fatry. Je to o kousek dražší, ale přesto se to myslím vyplatí. Ale i tak, když se řekne Tatry, tak pocítím příjemné mrazení v kolenech a vybavím si ten úžasný pocit, když stojím v chladivém ránu ve Smokovci u električky a rozhoduju se, kam jít. (A to je také jedna z výhod Tater - vyznám se v nich.)

Resumé? Asi žádné. Nebo jen jednou větou - Tatry jsou citovka, ale když si chci užít hor, tak raději do Alp.

Můj modrý život

Tak jsem na třetím dnu mého modrého života. Necvičím, neběhám, jen se snažím nevyužívat skutečnosti, že můj žaludek toho snese mnohem víc, než žaludek vetšiny kačen (nebo kachen? ...teď vážně nevím) Už dlouho jsem si říkal, že by nebylo špatné něco podniknout, poslední kapkou bylo prohlášení mamky, jestli jsem nějak nepřibral. Nu, nevím, zvážit se jsem se neodvážil. Nicméně pro jistotu jsem si řekl, že se budu alespoň trošku krotit a jíst pravidelně a v přiměřeném množství.

A tak jsem na třetím dnu a zatím je to pohoda. Uvidíme za měsíc.

Optimismus! (zn. asi ho bude třeba)

Snaha o pěstování bílého vánočního kaktusu zatím neskončila neúspěchem! Dnes jsem zjistil, že těch pár lístků, které jsem strčil do květináče ozdobilo několik malých výhonků kořenovitého typu... Stáj tůně! (Stay tuned - zůstaňte naladěni!)

Retro: Totes Gebirge aneb jak dvakrát nedojít na Albert Appel Haus - část 1

To jsme jednou jeli se Sovičkou do Totes Gebirge... Předpověď počasí slibovala první část prodlouženého víkendu škaredé počasí od Totes Gebirge na východ, na druhou část škaredé počasí od Totes Gebirge na západ. Co nám tedy zbylo než jet přímo do Totes Gebirge, nočním vláčkem přes Wien Westbahnhof a Attnang-Puchheim. Na Wien West jsme si dali opravdu pikantní dürüm, udělali chybu, že nejeli vlakem 22:20 a čekali až na ten 23:30, který měl ale půl hodiny zpoždění a ještě nás přehnali z rumunských do maďarských vagónů. Po několikahodinovém pokusu o spánek ve vlaku jsme byli v Attnangu a vydali se hledat čekárnu, ve které strávíme zbytek noci. Naštěstí mě ale zaujala jedna tabule na nástupišti, na které byl už (4 hodiny před odjezdem) nalistován náš vlak. Tak jsme to riskli a vlezli do něj. Sovička se rozložila přes sedadla, já jsem si natáhl karimatku do uličky, prostě skvělý homeless. Ráno se ukázalo, že vlak byl nalistovaný správně a kupodivu ani průvodčí na nás moc překvapeně nezíral.

Cesta kolem Grundlsee (zámecký hotel Orth jsme neviděli) a Millstätter See byla dlouhá a pohodlná, Sovička ještě pochrupkávala, nicméně když jsme kolem osmé hodinky zastavili v Bad Aussee, tak se spánkem byl konec a před námi úkol - dostat se do Altaussee, což je asi 7km po silnici. Autobus jel až někdy kolem poledne a tak jsem měl blbý nápad zkusit taxíka, za kolik by nás jako odvezl... Za 10 Euro. Tak jsme podlehli a za chvíli jsme se už procházeli kolem jezera Altaussee. Kupodivu jsme našli i správnou značku, cesta se nejdřív klikatila kolem jezera, potom začala zvolna nabírat směr vzhůru - nejdřív jen tak letmo, po čase přišlo na serpentýny v kleči a postupně se začaly otevírat pohledy na jezero necelý kilometr pod námi. Pár suťových úseků, jeden úsek se zábradlíčkem, kousek po sněhu a už jsme nahoře u rozcestí na Trisselberg. Sovičce nedělají výhledy dobře a tak jen tak nalehko jdeme na vrchol (1755) a poté se rozhodujeme, co dál. Trošku se kazí počasí, cesta dál k Albert Appel Haus není z tohoto místa až tak jednoznačná, tak váhám, co dál. Navíc jsem zapomněl kompas (ano, jsem blbec a diletant), naneštěstí si ani nevšimnu salaší v polovině cesty, které by se daly využít jako dobrý orientační bod. A tak padá rozhodnutí, ze kterého někteří členové nejsou dvakrát nadšeni - cesta zpět. Nicméně daří se, občas přidržím ručku, nicméně Sovička jako kdyby dostala křídla zvládá cestu zpět pomalu lépe něž já. V sedle už hodně dole jdeme odbočkou k jednomu penzionu, kde dáváme limču, nabíráme vodu a po chvíli zase pokračujeme k jezeru a jdeme dál na jeho druhý konec. Nocleh máme naplánovaný u salaše, která se ukazuje jako naprosto noclehu nepřispůsobitelná, spaní v krmelci raději nezkoušíme a tak u jednoho plotu rozděláváme pláštěnky a bivakujeme jako pod celtou. V noci neprší a tak (naštěstí) nemáme možnost vyzkoušet, jak moc voděodolné je naše přístřeší.

Na výletě jsem si koupil časopis...

...a tak už vím, že to jasné na ranní obloze je Venuše v roli Jitřenky.

Nemůžu dospat, z části jistě proto, že jsem šel spát už po osmé.

Nad Brnem létají vrtulníky, dnes začnou volby a mě je z toho všeho smutno.

A tak jsem si nad ránem pustil Led se zelím, v druhé fázi Dead Can Dance a jejich Within the Realm of Dying Sun. Zatím jsem na 1'43", ale už teď je jasné, že to bude velkolepé.