Už jsme dlouho se Sovičkou nikde nebyli, už jsem začal cítit abstinenční příznaky po přírodě, nohy svrběly, mysl utíkala daleko od reality. A tak nezbylo nic jiného, než vydat se za myslí do... severních Čech.
Vlastně tomu chtěla náhoda, původně byly v plánu Nízké Tatry, ale jednak můj mírný zdravotní handicap, druhak možnost zpátečního odvozu našima vracejími se z Liberce rozhodly pro noční rychlík Děvín/Excelsior (R376, R420) přímý vůz ve směru Brno - Ústí nad Labem. V práci i ve škole jsem si vzal dovolenou, kolegům na fakultě ve středu popřál hezký víkend, se Sovičkou nakoupili nějaké potraviny a zašli na nádraží, že si koupíme místenku. Ejhle, zádrhel. Paní má vlak v počítači, i přímý místenkový vůz vidí, ale místenku počítač odmítá vydat. Se slovy ,,zkuste to večer" odcházíme s nepořízenou domů, kde ještě pereme a díváme se na film (Crazy, Beautiful) a proto nestíháme pověsit pračku a i tak na autobus vycházíme tak na poslední chvíli. Na nádraží dorážíme podle plánu půlnočním rozjezdem, kupujeme jízdenku (na místenku kašleme), v noční čekárně čekáme na vlak, který kupodivu přijíždí o deset minut dřív. Hledáme správný vagón, naštěstí noc ze středy na čtvrtek nepatří mezi frekventované a tak na nás vyzbylo i celé kupéčko. Sovička rozbaluje spacák, já se ukládám jen tak na sedadla a oba zabíráme. První kontrola jízdenek, za Českou Třebovou druhá (tady průvodčí aktivně rozsvítila v kupéčku - jako jediná), za Prahou třetí. A už jsme v Lovosicích, pomalu vstávat, Ústí nad Labem - hlavní nádraží, vystupovat! Sovička se tváří, jakože pět hodin spánku je málo, já navrhuji podívat se na kácející se mariánský kostel, ale jsem nemilosrdně poslán pro jídlo, zatímco se druhá část výpravy ukládá k odpočinku v rekonstruované nádražní hale. Za chvíli jsem zpátky, za další chvíli nám jede osobáček směr Děčín. Půlhodina v něm stačí Sovičce, aby propadla dalšímu spánku, v Dečíně mě napadá šílený nápad - abychom nemuseli čekat hodinu v Děčíně, tak pojedeme do Schöny a tam se přes Labe dostaneme přívozem. Pěkné, jen koupit jízdenky do Schöny. Nikde nám nechtějí dát jednosměrné, tak kupujeme jakousi zpáteční slevu, i když ji nevyužijeme. Ach ty, České dráhy. Osobáček jede tmou, pod ním se v Labi odážejí poslední pouliční světla Děčína a už je tady celní a pasová kontrola (pouze česká) a za chvilku i zastávka Schöna. Na lavičce na vlakové zastávce kdosi spí, jdeme zkontrolovat, kdy jede přívoz a po zjištění, že až v 8:45 jdeme na zastávku, kde se spáč už probudil a nastupuje do vlaku směr Drážďany. Navrhuju výlet směr Zirkelstein, ale Sovička se cítí být spíš upoutána nikoli postupujícím svítáním, ale volnými lavečkami, na které by se dal dát spacák i s karimatkou. Nakonec podléhám taky a kupodivu na hodinku zabírám i já. Poté se už cítím i docela vyspaný a tak prozkoumávám nejbližší okolí. Přijíždí jakýsi vlak od Drážďan, v něm asi tak deset turistů víceméně důchodcovského věku, také čekají na přívoz. Rozednilo se, Labe se probouzí, tedy spíš doprava na něm. A mezi nákladními loďmi i taková menší loď, která zamířila k našemu molu. Pomalu tedy Sovičku probouzím, scházíme k přívozu a po pasové kontrole přejíždíme do Hřenska.
Hřensko. Soutok Kamenice a Labe. Němečtí turisté. A vietnamské stánky. Trpaslíci, dřevěné pseudovýtvory. Sovička je sice upoutána dřevěným krmítkem pro vrabčáky, ale nakonec se s tím nechce tahat a tak pokračujeme pouze s našima krosnama. Jdeme nejdřív po cestě kolem starého mlýna, potom kolem úpravny pitné vody (co vše se vejde do národního parku!), poté odbočujeme po široké upravené cestě směr Pravčická brána. Cesta se nějak zvláštně klikatí, rozhodně ne podle mé mapy Aktualizovaný dotisk 1999. Tady se ale zabloudit nedá, po nějaké té hodince docházíme k rozcestí u jeskyně českých bratří a po dalsí chvíli i k samotné Pravčické bráně. Sovička chrlí moudrosti, kdysi totiž viděla jakýsi dokument o těchto přírodních zajímavostech a evidentně na ni zanechal dojem. Já raději platím vstupné a jdeme se podívat na vyhlídku pod Pravičckou bránu. Sovičce se nějak nezdá profukující vítr a tak se mnou raději nejde na další vyhlídky, nicméně pohledy a následnou klobásou a teplým čajem v hospůdce neopovrhuje. Píšeme pohledy, kdo ví, jestli na to ještě budeme mít čas. Po obědě pokračujeme kolem Velkého Pravčického kužele, Sovička vypadá spokojeně, všude je zábradlí a tak se může kochat výhledy (které bohužel nejsou úplně úžasné kvůli oparu), aniž by vyluzovala zvuky, kterými v jiných částech Evropy poutá pozornost všech spoluturistů. Kolem druhé hodiny docházíme na Mezní louku, váháme mezi hospodou a pozdním obědem v trávě, nakonec se rozhodujeme pro oběd v trávě, ke dostávám vyhubováno, že jsem nevybral místo, kam svítí sluníčko. Uvažujeme co dál, Sovičce se začíná ozývat zub, já váhám, jestli to nesejít někam do civilizace, kde mají stomatologickou pohotovost, Sovička to zamítá a nějak podezřele se dívá na můj plán spát pod převisem. Jdu jen tak orientačně se podívat, kolik stojí ubytování v chatkách, ale už sezóna skončila a tak je zavřeno. Navrhuju alternativu přespat na terase, ale Sovička nějak drsní a tak pokračujeme dál k Malé pravčické bráně. Potom se dozvídám, že tak bylo jen proto, že si Sovička myslela, že už to bude z kopce. No, skoro bylo, vystoupali jsme na Větrovec a za ním se vyvalili do podzimní trávy a užívaly slábnoucí sluneční paprsky a výhled na nepřéhlednutelný Růžovský vrch. Potom už zmíněná Malá pravčická brána, cesta dolů (schůdky, zábradlí) ke zřícenině hradu Šaunštajn. Před ním vidíme jeden převis, kde (na rozdíl od spousty dalších) není halda utržků toaletních papírů (turisté, proč jste taková prasata?) a tak se zde uvelebujeme. Protože je ještě dost brzo, lezeme (ano, i Sovička) na Šaunštajn, zvažujeme i variantu přespat nahoře, ale hovínko na plošince na vrcholu usnadňuje naše rozhodování. Vracíme se k našemu převisu, který mezitím někdo stačil označkovat. Naštvu se a vyházím dostatečnou vrstvu písku ven zespod převisu a poté prohlašuji náš úkryt za zkolaudovaný. Nakonec ještě jednou vylézáme na zříceninu kvůli západu slunce, Sovička skáče jak jelen i přes to, že kolem ní jsou alespoň takové 40m srázy. Holt zábradlí dělá svoje. Na večer přichází ještě jeden pár, který asi nocoval v hradní jeskyni. My se uvelebujeme docela brzo, už o půl sedmé si nic nepamatuju. Je teplá noc, když se probouzím, hodinky ukazují 12 stupňů, což je na konec října více než dobré. Ráno se probouzím až po osmé, všude světlo, no jo, asi jsme měli opravdu spánkový deficit.
Snídaně, potom pokračujeme po staré známé červené značce, jak se vzdalujeme od Pravčické brány, tak lidí i pohozených kousků toaletních papírů ubývá. Jdeme směrem na Rudolfův kámen a dál, kde by měly být turistické přístřešky. Cestou obdivujeme výhled na skály pod náma a Jetřichovické louky, dohadujeme se o pořízení běžek a vášnivě diskutujeme o nějaké prkotině. Zub se trošku uklidnil, zato na Rudolfově kamenu zapomněli dát podél celé cesty zábradlí, takže Sovička zůstává na předskalí. Když se vrátím z vrcholku, tak nacházím Sovičku v jakési pohroužené náladě a až k rozcestí v Purkartickém lese se se mnou moc nebaví. Tam si vyměníme názory a potom se pro změnu až k Vilemině stěně se Sovičkou nebavím já. Vilemina stěna je naštěstí už dobře zajištěná, takže vyhlídky užívá i Sovička, já zkouším přeskočit na předskalí kvůli lepšímu výhledu. Je to skok asi přes propast půl metru na šířku, pět metrů do hloubky. Úplná pohoda, já se však na to musím pořádně vydýchat. Uf, uf, na to, že mám za sebou Přepadovou na Babách mě to docela bere. Nakonec s myšlenkou, že přece nemůžu žít věčně to zkouším přeskočit a ona je to docela pohoda. Dělám záběr, teď jen vyřešit cestu nazpátky, protože ta samá vzdálenost je tady ,,mírně dokopce", navíc se zdá, že stupy jsou tady vrstveny o trošku hůř. No uvidíme, s myšlenkou ,,přece to neobejdu" to zkouším i nazpět. A vida, jde to bez problémů, takové triviálnosti bych dal klidně desetkrát. Nakonec se nějak usmiřujeme se Sovičkou, diskutujeme černou komoru a přes jakýsi převis jdeme k Mariině vyhlídce. Před ní je sice vývěska, že cesta je zavřená, kdosi na náš volá, že už to neplatí, a tak to zkoušíme. Cestička je celá zajištěná, takže opět pohodička i pro Sovičku. Nakonec scházíme do Jetřichovic, už nemáme žádnou vodu a navíc netušíme, kde přespíme. Po vzoru Chocha uvažujeme o Falkenštejnu, ale tím si sám nejsem moc jistý, protože v mapě, kterou kupujeme v informačním středisku objevuji větičku o ,,těžším přístupu". Jdeme zkusit si dát něco k jídlu, chceme nějakou obyčejnou hospodu, nakonec končíme ve Švýcarském dvoře, kde si dáváme dobré a docela velké jídlo - žádný guláš za pade. Nakonec padá rozhodnutí, že pokud stihneme autobus do Děčína, tak že ho využijeme a dojedeme buď do Ústí za Petrou nebo do Liberce za tetou. Autobus stíháme, takže se nekoná Falkenštejn ani ubytování na Špičáku, 650Kč za osobu, prosím. Do Liberce dojíždíme večer, oba uvítáváme sprchu a polévku a docela pozdě jdeme spát.
Sobota, poslední celý den našeho výletu. Večer jsme se domluvili, že program přizpůsobíme počasí. Když se v 7 ráno probouzím, tak to moc optimisticky nevypadá, nakonec než se vyhrabeme, tak se to vybírá a my jedeme do Hanychova s tím, že vyšlapeme na Ještěd. Volíme Televizní cestu, kterou hnedka ze začátku ztrácíme a tak bludíme kolem staré sáňkařské dráhy. Nakonec nalézáme cestu a na ní i spoustu turistů. Kupodivu se Němci i Poláci chovají slušněji než domácí a s touto myšlenkou vylézáme i na vrcholek k vysílači. Už se trochu horší počasí, ale Ralsko i Bezděz je vidět, na druhou stranu tvoří viditelný horizont vrcholky západních Krkonoš. Váháme, kde si dát polévku, nakonec se nepodléháme restauraci na vrcholu a i vzhledem k tomu, že lanovka nepremává, tak scházíme k Ještědce, která je totálně plná. S nadějí jdeme Na pláně, ale ani tam to není o moc lepší. Nakonec si přisedáme k už poloobsazenému stolu, dáváme čaj a čokoládu a potom scházíme po červené zpátky na tramvaj. Ještě malá rozepře kvůli tomu, že jsem si dovolil jít dopředu svou vlastní cestou a nedát na soviččin geniální orientační smysl (TM), nicméně pizza ve vyhlášené restauraci po celém Liberci to spraví a tak k tetě docházíme přecpaní, ale s dobrou náladou - já i s trochu náladou, protože procházka po Liberci nějak nesnížila hladinu alkoholu způsobenou dvěma dvanáctkama ještě na lačno. Večer strávíme před televizí, kdy se Sovička seznamuje s klasikou českého porevolučního filmu, s Akumulátorem 1.
A neděle? Cesta domů. Mamku neukecáme na procházku Prachovem, tak se alespoň stavíme pro trubičky v Hořicích. Cestou ukazuju Sovičce krásy české vlasti, ale ona beznadějně vytuhne. Před Brnem jsou nějaké bouračky a kolony, tak jedeme přes Blansko, ale nakonec domů dorazíme v pořádku s myšlenkou, že konec letní sezóny se docela povedl.
Přiletíš. Buď po schůdkách do autobusu, který tě doveze k budově terminálu, nebo tubusem vejdeš přímo do terminálu (spíš).
... a pod tímto monitorem budeš čekat (klidně i půl hodiny), než ti vyjede zavazadlo...
